TIK TAK seděla jsem v práci před počítačem a připadala jsem si jako u pásu – další e-mail, další úkol, další kafe. Splněno! A znovu a znovu. Další den, další týden, další měsíc. Chtěla jsem ze sebe zoufale strhnout tu neviditelnou pláštěnku, která mi bránila žít sebe samu. Bylo to okolím? Prací, která mě nenaplňovala? Nevěděla jsem. Jen jsem se čím dál tím víc dostávala mimo svůj střed a cítila jsem, jak každým dalším kliknutím zabíjím svou kreativní duši.
Na úrovni srdce se tehdy děla jedna z těch nejhrůzostrašnějších věcí – začalo se zavírat. To srdce přestávalo věřit. Naštěstí se má silná mysl nechtěla vzdát pocitů, které tak důvěrně znala z cestování po světě. Pocitů, které jsem chtěla žít i v běžné, každodenní realitě. Třeba zvídavost nebo radost z poznávaní lidí a jejich osobních příběhů. Chtěla jsem tu chuť života, která je jako čerstvě vymačkaný pomeranč. Potřebovala jsem nové podněty, které by ukojily mou touhu učit se nové věci. Toužila jsem mít kolem sebe ten svobodný prostor, kde budu moci být naplno sama sebou a tvořit. Tvořit ze sebe a pro inspiraci druhým.
Krok do neznáma vyžaduje propad do nejistoty. A já se nadechla, udělala ho a znovu ožila.
Chceš život, nebo se spokojíš s další tabulkou čokolády?
Add Comment