V sobotu jsem se vrátila, jako Popelka, před půlnoci z divadelního představení Dánská dívka. Jakub Čermák podle mě dodržel, co si předsevzal – příběh zrežíroval tak, že byl citově silný, ale rozhodně ne sentimentální. A co bylo to TO, že si po třech hodinách utírali slzy všichni, bez rozdílu pohlaví? Oproti filmu, zde totiž k divákům promlouvalo něco mnohem univerzálnějšího, než je téma první operace muže v ženu. Něco, co řešíme v životě snad všichni.

Byla TO neskutečná odvaha přijmout sám sebe takový, jaký jsem. Odvaha, která skrze příběh Einara, který se postupně stává ženou, vyvěrala na povrch.

Vyvíjet při hledání patřičné úsilí, hledat se dál, nacházet se a zase ztrácet…
…a zažívat přitom neskutečný svár vlastní duše.
A potkávát přitom pocity, že se z toho asi už brzo zblázním. Že nevím kudy. Že není jiného východiska.
Když se herec Daniel Krejčík, v roli Einara/Lili, za hlasitých techno zvuků a blikajících neonových světel úzkostně svíjel, trhal si blonďatou paruku a vedl se sebou niterní boj, jestli si ty dámské šaty svléct, nebo nechat, tak moc jsem mu rozuměla.
Připomínalo mi to intenzivně okamžiky s mojí vlastní hlavou, kdy se v ní uhnízdí vtíravá myšlenka, a ta se mě pokoučí zničit. Zničit mě stavy, že jestli tohle neodezní, zešílím!

Je to celé o tom, se se zenovým klidem snažit tu vlezlou bestii jen pozorovat a nevěnovat jí pozornost? Nebo je tak vlezlá právě proto, že mi přináší zprávu, bez které mě v tom životě nepustí dál?

Příběh Dánské dívky pochází z doby po první světové válce, kdy se na homosexualitu pohlíželo jako na nemoc, kterou je třeba léčit operací mozku. Když na jevišti stojí v řadě několik mužů a žen a zlověstně prohlašují: „Stav vašeho manžela je nebezpečný, paní Wegenerová. Pro něj, vás i pro celou naši společnost,“ byla to pro mě mrazící metafora toho, s jak vysokou dávku nepochopení se lidé dnes konfrontovat, pokud si skutečně dovolí žít život podle sebe. Žít jinak, mimo společenská pravidla, „vystoupit z matrixu“. A jak vysokou cenu nepochopení, posuzování a koukání skrz prsty, třeba i těch nejbližších, musí zaplatit.

Einer/Lili jsou tak pro mě nádherným připodobněním toho, že často ono volání duše, které mě může zavést do vztahů, situací či končin, volání kterýmu zbla rozumím, je natolik silné, že překoná i společenský tlak. Ten totiž často přichází ruku v ruce s tím, když se něco uvnitř mě rozhodne věci dělat jinak, protože „to tak prostě cítím“.

A otázka „stačí to?“, která se zpravidla objevuje ihned po odeznění extatické vlny z příslibu něčeho nového, je samozřejmě na místě. Odpověď neznám. Jedno ale vím – nikdy, když v mém životě převážila srdcová miska vah nad zlatým rozumem, jsem neudělala nic, co bych zpětně nazvala chybou, omylem, špatným rozhodnutím.

„Co když vědomí nemá pohlaví? A co duše? Má duše pohlaví?“
hlas vypravěče

„Nemusí tě přece vůbec zajímat, co si o tobě ostatní myslí. Jsi svobodný člověk,“ pronesla v inscenaci Greta, manželka Einera. Kéž bychom měli v sobě všichni dost odvahy na to „znejišťovat naši společnost, překračovat nepřekročitelné a odvažovat se zpochybňovat věci, které jsou společností považované za danost,“ jak ve hře pronáší Jiří Korn, v roli vypravěče.

Když si to totiž dovolíme, jako malíř Einer, který vejde na umělecký večírek s rtěnkou a v sexy šatech, přínáší nám to do života přesně ten pocit, který se díky jeho doširoka otevřeným očím, přenese až do šesté řady, kde sedí moje tělo. Z očí srší a já díky jeho fantastickému hereckému výkonu v oblasti pod hrudníkem vnitřně nahmatám tu nekonečnou radost, kterou jsem ve svém životě už dlouho neměla. Přesněji řečeno, nežila. Zcela dobrovolně. Ne však nutně vědomě.

Žiju svůj pravdivý život?

Díky mojí mamce, v pauze u dvojky vína, zjistím, že řada herců hraje v televizních seriálech. Chtěla bych se jich zeptat: „Věříte tomu? Jsou seriály součástí vašeho pravdivého života? Nebo spíše života opravdivého, ve kterém je zkrátka třeba dělat kompromisy, abychom v nich měli právě tyto divadelní skulinky pravdivosti, díky kterým vy dovolíte sobě i divákovi zakusit stav povznesení lidské duše, a na malý moment jí dopřejete moment usebrání.“

Co byste mi odpověděli vy, kdybyste byli těmi herci?
Dá se v životě na plný plyn věnovat něčemu, co člověk vnímá jako své poslání?
Nebo je to spíše sen, o kterém čteme v motivačních knihách a v realitě musíme dělat i věci, které nemají ani smysl, ani přesah? Jen mají potenciál nás posunout do dalšího dne. Ukotvit. Uživit. Držet v rutině.
A chybí nám k žití snů „jen“ potřebné podmínky či okolnosti, nebo právě ona odvaha?

Einer se rozhodl být ženou v době, kdy tím riskoval vše. Vyvinul neskutečné úsilí, a také mnohé ztratil. Například bezpočet vztahů.

Je i to něco, čeho se bojíme, když se rozhodujeme, zda jít za voláním svého srdce?

Že už nebudeme stejní?
Protože často pak nejsme…

Bojíme se, že přijdeme o některé i blízké vztahy?
Protože se může stát, že o ně přijdeme…

Já se v hloubce vlastní upřímnosti, když zavětřím toto „volání po riskování“, třesu hrůzou. Mám strach, že mě to semele jako mlýnek na maso a už nebude návratu do původního celku. Že třeba nebudu schopná ony změny ustát. Jít vpřed a vlastně se už ani vrátit. Zároveň v těch momentech ale velmi jasně cítím, právě stejně jako Einer, že se potřebuju tomu skalpelu odevzdat. Podvolit se ostří života, které uřeže vše, co mě doposud spojovalo s falešnou identitou, které jsem o sobě uvěřila a věřit chtěla. Je to právě ten třes a neskutečné bolest, kterou zažívá hrdina, když se probouzí po náročné operaci. Bolest, ve které je naše největší síla i odvaha být opravdiví.

„Tělo a šaty jsou jen prostředek toho, kým jsme.“

Iluze, že já jsem moje tělo. Že mě definuje. A určuje, kým jsem. Tato citace v uvozovkách, pronesená v divadle mnou projela jako vědro ledové vody po saunovém kolečku, kdy se vždy znovu rozpomenu, že já nejsem moje tělo!

Lili, lapená v mužském těle, se z něj zoufale potřebuje dostat ven. Při pohledu do zrcadla zažívá pocit, že má tělo, které přece nemůže být její! Stejně tak i já, a možná v tom nebudu sama, mám občas pocit, že to, co v odraze vidím, přece nemůžu být já. A tady nemluvím jen o fyzickém odrazu, který hlava donekonečna hodnotí (a do posledního dechu hodnotit bude), a jak hlas vypravěče říká „nikdy nebude dost“.

Mimo třenici s hlavou, jestli máte zadek moc velký či malý, je to i ten moment, kdy když se podíváte po dlouhém dni sami sobě do očí, a budete mít odvahu a pohlédnete rovnou do vlastních duhovek, uvidíte v nich jasně to, jestli ten den měl smysl. Když se moje nesmyslné dny promění v týdny i měsíce, nemusím se sama sobě dívat už ani do očí, ze kterých po večerech stírám řasenku. Protože ono zoufalství vidím v prořídlých vlasech, silnějších stehnech i povislých koutcích úst. To vše je pro mě však pouze zástupný signál toho, zda si v sobě dovoluju žít jen spořádaného Einara, a tak jsem v sobě zadusila radostnou a opravdovou Lili.

Ale je to vůbec možné? Žít v té síle odvahy a intenzitě opravdovosti, ke které nás hlavní hrdina nabádá v okamžiku, kdy ho obejmou „hebká křídla smrti“?

„Byla jsem sama. Nikdo nebyl jako já. Dalo by se říct, že jsem vůbec nebyla. Zapomněla jsem své jméno, protože mě dlouho nikdo neoslovil. Hluboce jsem věřila, že jednou najdu člověka, který mi bude rozumět, který mě uvidí, který mi dá jméno.

A pak jsem zemřela.

V ten moment, kdy mě pohladila hedvábná křídla smrti, jsem to pochopila. Byla jsem anděl. Anděl, žijící jinde, než by měl.

Konečně jsem poznala, kdo jsem.

A ty, kdo tohle posloucháš, musíš hledat sám sebe.

Jednou se najdeš.

Jako já.“

citace z deníku 10leté Emmy, která se narodila jako chlapec

Kéž máme všichni dost síly, abychom prohlédli osidla strachu a vlastních iluzí.
Odvážili se žít odvážně.
A brali strach, který často tepe v rytmu odvahy, jako něco, co nás osvěžuje.
Co nás probouzí k opravdovému životu.
A tím i dechu ve svém jedinečném rytmu vlastní osobnosti.