„Ano, jistě, udělám!“ „Samozřejmě, není problém.“ „Ano, ráda!“ „Ne ne, to nevadí.“
A v mém nitru vybuchuje sopka. Proč to všechno dělám? Mám to fakt zapotřebí? A kdy se mi to vrátí?

Když jsem jako malé vzlykající děcko slíbila „maminko, já už budu hodná“, neuvědomila jsem si, jaké důsledky to bude pro můj život mít. Hodná holka jméno mé! Všichni mě mají rádi a s často na mé konto poznamenají „ty jsi táááák hodná“. 

Tak moc jsem se bála vlastního vzteku, že se ze mě stal motýl naciťující všechny kolem, který zapomíná na vlastní hranice. Říct jedno jasné “NE!” nebo „tohle se mi nelíbí“, „takhle to nechci“ ve mně vyvolávalo strach, že mě ostatní přestanou mít rádi a já budu neoblíbená. Nemilovaná. Sama.

Musela jsem se naplno otevřít vzteku a procítit si jeho energii. Zase si dovolit být zlá, vzteklá i naštvaná. Jen tak jsem mohla být úplná!
Jen tak jsem se dokázala vymotat ze série nemocí, které pramenily z potlačené vzteku.

Tvoje cesta – tvoje opravdovost.

Více v mém článku Život bez vzteku.

CHCI SE OBJEDNAT