Neschopnost ráno vstát i bez chřipky. Strach ze selhání i v okamžicích, kdy si máš koupit obyčejný lístek na vlak. Pocity viny a panická hrůza z toho, že tě druzí přestanou mít rádi. Zoufalá potřeba vymanit se z mánického kolotoče nálad. Krok dopředu a tři nazad. Cítit se chvíli neporazitelný jako vesmír a hned zase ušlápnutější než nedopalek na tramvajové zastávce. Z extrému do extrému.

Abych přestala surfovat na vlnách depresí, potřebovala jsem se naplno otevřít pocitu, že jsem úplně obyčejná holka, stejná jako ostatní, a že v  životě třeba nikdy nic nedokážu.

CHCI SE OBJEDNAT