Na můj cestovatelský zápisník jsem si nalepila nálepku „Očekávání přináší zklamání“. Pravda, trochu s obavou, protože vím, jak tyhle ty mé mantry fungujou v mojem životě!

Díky tomu jsem po celou dobu v kontaktu s tím, jak vysoká očekávání mám. Na sebe. I na to, co se kolem mě děje. Jak věci budou vypadat. Jak budou chutnat. Jak se stanou. Je to taková drásavá míra kontroly, která je vlastně nekontrolovatelná. A dost k smíchu. Protože pod kontrolou můžete mít volant auta, pracovní deadline, nebo svíčkovou, kterou připravujete k nedělnímu obědu.

Ale mít pod kontrolou velikost vodopádů, chuť krosantu, zajímavost lidi, které potkáte nebo průběh rituálu? Nemožné.

A tak mě to v jeden moment přitáhlo zase zpátky k vděčnosti. Ale řeknu vám, chvíli to trvalo. Hledat balanc mezi fantazií toho, co si vysním, že prostě chci a toho, co reálně dostanu, je pro mě někdy fuška.

A tak denně vracím k vděčnosti za vše, co tady mám a s mými fantaziemi řádím na kousku bílého papíru, kde se do nich můžu naplno ponořit a vychutnat si je tak, jak si je představuju.

Zjistila jsem, že je to totiž mnohem lepší strategie než z mých nikdy nekončících očekávání dělat potravu pro část mé věčně nespokojené mysli.

K zamyšlení: dokážete zachytit, kdy jste na sebe přehnaně přísní?