Neznám moc chlapu, kteří by pro mě byli tak důležití jako můj táta. Spočítám je rozhodně na prstech jedné ruky a on bude mít asi vždycky jedničku.

Tatínkova holčička? Jasně, znám ty zátočiny velmi dobře a dlouhou část mojeho života jsem byla holka, která věděla, že ať se stane cokoliv, otecko mi kryje záda.

A pak jsem ukončila dlouholetý vztah, přišla o práci, neměla kde bydlet a taťka měl svoje problémy. Musela jsem to zvládnout sama. Tahle facka mi pomohla se probrat a dospět. Životní okolnosti jsou zkratka geniální – vždy mi do cesty postaví právě TY překážky, které se potřebuju naučit přeskakovat.

Táta byl vždycky můj vzor. Vděčím mu za mnohé. Vždycky tady byl se svým ramenem, na které jsem mohla brečet, ať mi byly 3, 13 nebo 30. Vždycky mi rozuměl, ať jsem řešila neshody na škole v přírodě, nebo později ty partnerské.

Když mě vozíval do školy, někdy jsem ho ukecala a do školy nešla. Jezdila jsem s ním po schůzkách a poslouchala, jak mluví s lidma. Jak se usmívá. Jak se rozčiluje. Jak jedná férově, lidsky a na rovinu.

Často si v práci, nebo ve vztazích uvědomím, že jednám jako on. Někdy mě to vyděsí, protože v sobě zachytím jeho gesto, mimický pohyb, nebo použiju jeho známou větu a náhle si nejsem jistá, jestli jsem to ještě já, nebo skrze mě prostupuje on. A obojí je pravda.

Miluju jeho „byznys dravost“. Dlouho pro mě byla vším. Snad i proto jsem se několikrát octla v momentech, kdy můj ambiciózní tah na branku, po vzoru mužské energie, převálcoval tu ženskou část.

Paradoxně v těchto momentech přicházely rady od mojeho otce: „Irčo, musíš být víc ženou.“
„Co tím jako myslíš, přijdu ti málo jako žena?“

Nemyslel to zle, ale bolelo to.
Ten, kterého nejvíc obdivuju a nejvíc mi záleží na jeho názoru mi říká, že „nejsem dost“.
Tohle tehdy slyšelo moje dospívající já.

„Ale ne, ale jako být víc ženská,“ snažil se to dovysvětlit.
Bolelo to, protože i moje tvrdohlavé já někde hlouběji vědělo, že má pravdu.

Víc ženská??? Jak se to sakra dělá?

Vybavuju si moment, kdy jsem četla knihu „Cesta pravého muže“ od Deidy. Nechápala jsem, proč to není pro ženy, ale pro muže, když je to o mně.

Opakující se stavy vyčerpanosti mě vedly k poznání, že ač mám býčí vůli, fyzickou sílu a tah na branku, asi dělám něco blbě.

No, a dál to znáte ze příběhů jiných “probuzených” žen –  semináře, ženské kruhy, víc tance, víc pečení dortů, větší pozornost na bytí v těle. Tohle ale není TO, o čem se chci teď více rozepisovat.

Taťka mě vždycky bral jako sobě rovnou. Venčil se mnou psa a společně jsme snili, že otevřem první Disneyland v Česku. Když mě něco trápilo, mohla jsem přijít a říct: „Pojď na pivo,“ a šli jsme.

To, že mám sakra kliku, že můj vzor je právě on, mi docházelo, když kolemě začali kroužit první parťáci do života. Vždy to byli neskutečně kvalitní muži. Stejně jako šéfové firem, pro které jsem kdy pracovala. Lidští, féroví, autentičtí. Díky tati!

# # #

Na terapiích za mnou klienti přicházejí s různými problémy. Fyzickými i těmi mentálními. Velmi často končíme (potažmo začínáme) na shodné startovací čáře, kde se zas a znovu objevují dvě osoby – maminka a tatínek.

Život mi v tomhle směru přijde jako rubikova kostka, protože se dá otáčet z různých stran, a pokaždé tak konkrétní výzvu v osobnostní mozaice vidět v jiných barvách. A tak se nedá říct, že já jsem to vyhrála, protože jsem od mala měla silný vzor. Stejně jako nevnímám jako handicap, když někdo vyrostl bez táty, nebo spolu neměli plně podporující vztah.

Ty díry, které v každém z nás jsou, vidím jako pozvání, jak se naučit skákat přes kaluže.
S úsměvem, v holinkách i bez nich.

Já osobně potřebuju (a chci a učím se to) pouštět svou nezralou výkonnost, a dávat tak prostor pro mnohem měkčí kvality. Občas to jde ztuha, jako když se rozhodnete od píky začít s jógou. Ztuhlé svaly ega dostávají na frak.

A tak chcete-li věřte, stejně jako věřím já, že ať  byl váš vztah s tátou jakýkoliv, je do dar, který vás toho může mnohé naučit, budete-li chtít.