„Témata, která v životě řešíme se příliš nemění. Ale můžeme si je uvědomit a tím oslabit jejich moc nad námi. Jak konkrétně? Tak, že se otevřeme hlubší pravdě našich vzorců chování.“

Kevin Billet v online programu NO EGO

Představte si, že se pokusíte do dlaně umístit vaši identifikaci. Posaďte ji tam a dlaň zavřete.

Opravdu zkuste si to! Teď! Hned!

V životě hrajeme spolu spoustu her, které způsobují rigiditu v tom, kým jsme, jací jsme a pak se identifikujeme s řadou ztuhlých představ o nás samotných. Uvědomit si, že „nejsem moje tělo“, „emoce“, ani „obrázek“ ani „ moje představa“, je často velmi obtížné.

Takže to zkuste ještě jednou: pokuste se do dlaně umístit vaši identifikaci. Zavřete oči.

…

Podle osobnostní typologie enneagramu existuje devět tváří člověka. Některé tváře jsou nám důvěrně známé, jiné maskovací hry známe spíš okrajově. Každý „ego typ“ (podrobně vám o nich budu postupně psát na blogu), v sobě nese jedinečnou esenci a způsob toho, jak se vyrovnávat s pocity, které v životě nechceme cítit.

Pro někoho je to pocit, že není dokonalý, že není milovaný, že v životě nic nedokázal nebo že je stejný jako všichni ostatní. Pro jiné je to strach, že nikdy nebude vědět dost, že nikdy nebude dostatečně dobrý, že život ustrne na bodu nuda. Strach ze zranitelnosti, z vlastního vzteku.

Tyhle kategorie v sobě samozřejmě nemáme naskládané jako banánovky. Že by se o sebe jako otíraly hranami krabice a nijak na sebe nepůsobily. Právě na opak! Míchají se a ovlivňují navzájem. A navíc jsou strategie vyrovnání se s nechtěnými pocity u jednoho ego typu přesně opačné než u ego typu, ze kterého máte taky kousek. Tím v nás často vzniká napětí, kterému sami nerozumíme.

Dnes vám ten vnitřní konstantní boj vysvětlím na vlastním příkladu a do budoucna čekejte další.

Znáte ten vtip, jak se potká panák rumu s tequilou a vodkou v žaludku a hádají, že nahoře se musí dít parádní party a rozhodnou se tam jít podívat?

…

Když se v nás potká „čtyřka“ s „trojkou“
Ego typ čtyřka = vidí sebe samu jako talentovanou, vnímá svou cestu jako jedinečnou.
Trojka = kontroluje image, kterou kolem sebe vytváří, snaží se vystupovat úspěšně a řídí se heslem: „if you can’t make it, fake it.“

Rozhovor čtyřky s trojkou:
 To vám takhle k odpolední kávě na kus řeči přiletí pochybnost: „Ty jo, neměla bych trochu víc trénovat to psaní?“ (vy si zde dosaďte cokoliv, co byste podle vaší mysli „měli“)
Čtyřka: „Blbost. Máš talent, který ještě nedostal prostor se projevit. Jen čekej, jen to naciťuj, ono to přijde.“
Trojka: „No, podle mě bys teda měla trochu makat. Vytvořit si strukturu a plán toho, jak chceš dosáhnout svého cíle.“
Čtyřka: „Ale tak zase to nepřeháněj. Podle mě stačí být sama sebou. Být v té hloubce. Napojená na nejniternější emoce, a pak všechno to psaní přijde samo, nemusíš si to vydřít.“
Trojka: „No jak myslíš,“ leští si stříbrným pilníkem červené nehty. „Ale pak nechoď fňukat na moji saténovou halenku, že jsi nic nedokázala a zůstala jsi šedou myší. Řeknu ti, žes měla víc zabrat a snažit se.“

Jak se tenhle vnitřní monolog projevuje v reálném životě?

Chcete někde být, něco dokázat a chcete tam být hned. A zároveň víte, že se tam musíte dostat postupně, propracovat se tam, ale na to nemáte absolutně žádnou trpělivost, protože TO ONI přece ještě neobjevili váš talent!

Práce vás baví jen do chvíle, kdy vás okolí považuje za výjimečnou. Jakmile se jim okoukáte vy i vaše schopnosti, přestává vás job zajímat.

Lomcuje vámi nejistota, že se vám teď nedaří jen proto, že nejste na správné cestě, že to, co děláte, není vaše, a zároveň si tím vůbec nejste jistí, protože to taky může být jen tím, že do toho prostě nechcete dát víc energie, nebo že ač se snažíte sebevíc, nedaří se to tak, jak jste si představovali.

A nedej bože, když se do těchhle hovorů připlete ještě „druhé křídlo“ vašeho čtyřkového ego typu, které máte hned po levici – pětka!

Pětka, pro kterou jsou vlastní emoce jen „nějaké hvízdání vánku zvenčí“.

Pětka: „Potřebuju se tady toho váhání, které ve mně vyvolává nejistotu, zbavit, odfiltrovat, abych mohla zase normálně fungovat.“
Čtyřka: „Omyl, potřebuješ se na své pocity napojit a naslouchat tomu, co ti chtějí říct.“
Pětka: „Blbost. V jedné sekundě mi řeknou něco, a když se špatně vyspím nebo si dám panáka, budou zas říkat něco úplně jiného. Na emoce není spoleh a tahle situace má zaručeně nějaké logické řešení.“
Čtyřka: „Tak co kdyby ses zkusila s někým potkat a promluvit si o tom. Říct někomu blízkému, jak se doopravdy cítíš?“
Pětka: „Hmm, to asi ne. Spíš potřebuju být sama a v klidu si to celé projít a zamyslet se nad tím, co se mi děje, jak a proč to vzniklo, najít příčinu a přijít s konkrétními kroky, abych se v tomhle už dál neplácala.“

Jaký je výsledek v denním životě, když se tihle dva magoři dají do intenzivní debaty?

Řešíte, jestli věci „nechat plynout“ nebo „si sednout, zamyslet se nad tím a rozhodnout se“.

V jeden moment potřebujete být sami, odizolovaní od společnosti a zároveň vaši kreativní duši trýzní představa všeho toho smíchu a zábavy, která vám tam někde za okny uniká a kterou potřebujete ke štěstí. Mít svou smečku.

Chcete se do sebe ponořit jako do vany horké vody a naslouchat, co se ve vás doopravdy děje, a zároveň s tím vůbec nechcete být sami.

Máte hrůzu, že někdo nahlédne do vašeho nitra a uvidí tu prázdnou popelnici uvnitř, a ve stejný okamžik potřebujete někoho blízkého, kdo bude naslouchat vašemu vnitřním oceánu, protože mu sami nerozumíte.

Hledáte univerzální řešení, která všem kolem fungují, a jste zmatení, zklamaní a nasraní z toho, když je zkoušíte a nefungují.

V těle v těchto chvílích vzniká masivní tenze a bolest. Celé se to děje na autopilota. Abychom to změnili, musíme odhalit naše přesvědčení a jemně poupravit přístup k životu.

Jaký je tvůj osobní způsob, jak hraješ sám se sebou hry? Jaká totálně protichůdná dilemata řešíš uvnitř sebe?

Co za situace ti je spouští? A po boku jakých lidí se tenze objevují?

Tyto paradoxy, ego hry v nás vytváří dennodenní napětí. A když je toho příliš, jsme přinucení se zastavit a s hlavou v dlaních se zeptat na něco, co nám ve večerních zprávách nepoví: „Kdo jsi?“

Pojďte to zkusit naposledy, do třetice: umístěte do dlaně svou identifikaci a zavřete oči. Všechno, čemu jste kdy věřili, že jsi, kým jste byli nebo chtěli být, jací jste měli být nebo naopak neměli. Jak si myslíte, že vás vnímá okolí…

A pak dlaň otevřete – co tam objektivně vidíte?

….

Ano velmi správně – NIC! Jedno velké, prázdné NIC!

A tak je to i se všemi našimi identifikacemi, když se v procesu podíváme pod ně – jediné, co zůstává, je čisté vědomí, naše jedinečnost bez všech konceptů a omezujících představ o nás samotných.

Chcete vědět, jak by vám bylo bez všech identifikací, které o sobě máte?

NAMASTE