Klienti se mne často ptají: „Jak se můžu techniku Cesty naučit používat ve svém běžném dni? Abych za vámi nemusela donekonečna chodit na procesy.“

Na to jim odpovídám, že to, co se mnou prožívají v procesu, má ukotvit a prohloubit jejich pozorovací schopnost emocí v těle tak, aby se tělo automaticky rozpomnělo například v hádce s manželem nebo při bojování s depresí nebo půlnočními chutěmi.

Pravidlo číslo jedna: pozorujte se a skenujte se!

V procesu se ptám: „Kde v těle tu emoci cítíš?“. Stejně tak, když u večerního umývání nádobí zavnímáte, že „se něco děje“ nebo „něco není tak, jak má být“, je potřeba obrátit se do sebe a zeptat se, co právě v tomto okamžiku v těle cítím. Možná bude fajn si k tomu i sednout na židli a zavřít si oči, stejně jako v terapii. Dám vám konkrétní příklad na sobě.

Minulý týden jsem se v devět večer cítila k smrti unavená, ale zároveň se mi nechtělo spát. Nevěděla jsem, co se děje, ale moje tělo si potřebovalo lehnout do postele a na chvíli se schoulit pod peřinu.

Následujte své tělo a udělejte to, o co vás žádá – navede vás ke správnému pocitu.

Dala jsem si na oči škrabošku, že si na chvíli zdřímnu, ale místo toho mi začaly téct slzy. Objevil se silný smutek, jako když vám někdo umře. Odkud se bere? Co je jeho příčinou?

Snažte se rozlišovat, zda má vaše prožívání původ v únavě, v „děje se něco, co nechci cítit“ nebo je třeba ovlivněné tím, co jste snědli.

(Ano jídlo vám dokáže vyvolat stavy euforie, ale i těžké pocity lítosti nebo deprese! O tom ale více někdy příště.)

Dala jsem tělu prostor a ono mi v mysli spouští film. CVAK – objevuje se mamčina ranní pichlavá poznámka. CVAK – před očima se mi mihnou mé těhotné přítelkyně a plíživá otázka „a kdy já?“. CVAK – tohle vše se spojí s dávnou vzpomínkou spojenou s nekomunikujícím partnerem.

Celou dobu si uvědomuju všechny procesy: změnu dýchání v těle i slzy, běžící myšlenky – a zároveň to naplno prožívám. Objevuje se nekonečný, černý pocit jako když v pátek večer mají všichni super program a vy zůstáváte uprostřed léta sami v bytě – obejme mě samota. Moje tělo se ještě více schoulí, ale zároveň mi tam někde na pozadí běží „počkat, počkat – tohle přece moc dobře znám, tohle už jsem párkrát cítila“.

„Co je doopravdy pod tím vším, Irčo?“ zeptám se sama sebe vnitřním hlasem.

A pak se mé svaly v těle samovolně uvolňují a já se začnu smát. Tak, jako když lechtáte malé dítě – je to ten křišťálově čistý smích. Tlak v břiše se uvolnil a odešla i má chuť takhle navečer spořádat nějakou čokošku.

Vstanu a jdu si uvařit čaj s pocitem, že jsem si v sobě před spaním fajnově uklidila.
S úsměvem, že vše je, jak má být.

Autor fotky: Pavel Milan Černý