Poznáte, když si v životě lžete do kapsy? Pro sebe jsem si pojmenovala tři případy, které mi připomínají dráhu vykolejeného vlaku, díky které poznám, že je v mém životě něco špatně. Že sama sobě lžu.

Tyto momenty pro mě mají společného jmenovatele. Je jím ztráta.

#Ztráta energie

Jedu jako křeček v kolečku. Dobrovolně jsem se přihlásila do krysího závodu. Šplhám vzhůru, po zdi blbého baráku. Jedu na plný plyn. Ale v momentě, kdy mi dojde energie, moje ego nemá palivo dál hrát ty hry, které jsem odehrávala mezi lživými kulisami vlastní mysli. 

Najednou do sebe vidím jako do čerstvě vysátého bazénu. A právě v těchto křišťálových momentech je bolestně viditelné všechno to smetí, které má nulový smysl a zasloužilo by stejně jako binec bazénu – vysát a vyhodit. 

Jenže ono to není zas tak jednoduché. Protože i za velikánským nesmyslem, který v životě dělám, mám často dobrý záměr. Ve chvílích, kdy však prostorem hřmí upřímnost ke mě samotné, cítím, jestli ten ten záměr má kořeny v  mojí hlavě, nebo vyklíčil z mého srdce. Podle toho takové záblesky upřímnosti buď povznáší, nebo otřásají realitou, kterou žiju.

V různých životních situacích dělám různá rozhodnutí. Někdy je potřeba nadechnout se trochu bláznovství, sednout na vlak, který přijel a nechat se odvést do krajiny neznáma.  Jindy je potřeba přenést pozornost na tu kuličku na krku, dát si pár svíravých nádechů a výdechů a se všemi skličujícími pocity ten vlak nechat odjet.

Vnímám naše rozhodnutí jako šňůru perel, které nás mají dovést k cíli. K záměru, který si přejeme. Být šťastní, být ve vztahu, být zdraví, být úspěšní v práci.

A nevím, jak vám, mě se stává, že k naplnění těchto čistých záměrů někdy dělám rozhodnutí, která nedávají absolutně žádný smysl. A tím nemám na mysli smysl racionální, logický, ale spíše ten, který by korespondoval s mými hodnoty a postoji. A přesto, že v ten daný moment věřím, že jsou ona rozhodnutí správná, po čase se mi v životě vždy ukáže, že za tu „správnost”, „ logičnost” a „smysluplnost”, možná platím příliš velkou daň.

Můj hlas srdce, stejně jako pramen vody, totiž vždy najde cestu zpod hlubin. Zpátky na hladinu, aby mi ukázal kudy dál. Trvá to různě dlouho. Ale opravdovost, ta si cestu najde vždycky, i když tak často v mém životě schovávám pohorky a svazuju kotníky pevně k sobě.  

Láska najde cestu, jak se zase dotknout srdce, aby obměkčila upřemýšlenou hlavu.

Blbé je, že onu (o)pravdovost často vidím stříbřitě jasně až ve chvílích, kdy připomínám spíš vyždímaný grep, než energizující džus potřebný ke změně.

Dělat zbrklá rozhodnutí, je jako zbrkle řídit. Na karoserii se objeví snad jen odřenina, nebo i větší díra. V lepším případě to při srážce vašich hodnot s ráciem, odnesou jen kosti, v tom horším vaše duše. A tahle holka se pak hojí sakra dlouho.

Je to s ní totiž jako s důvěrou mezi dvěma lidma. Když jednou pro všechna logická rozhodnutí, které jste ve vašem životě udělali, důvěru vlastní duše ztratíte, můžete ji tisíckrát přesvědčovat, že vám může věřit, ona už si ale na vás dá sakra bacha, a tak v prostoru mezi vámi ono konejšivé bezpečí nenavnímáte.

Bolí to. Ale důvěru, na rozdíl od „správného rozhodnutí”, zkrátka nevymyslíte.

Na vlastní duši zkrátka nemůžete zatlačit, aby uvěřila vašim nesmyslným záměrům. Všechny duše jsou naštěstí docela fotbalistky, takže umí parádně kopat. Proto když se konečně ztišíte, i když to třeba není v důsledku zenové meditace, ale v okamžiku, kdy se mácháte v kaluži vlastního vyčerpání, bude vám to s radostí šeptat do ucha znovu a znovu.

nesmysl

Nesmysl
Nesmysl
Nesmysl
NESMYSL

Pro nesmysl!

Protože proč? Pro jakou věc, představu, vizi, fata morgánu zaprodáváte denně vlastní duši?

#Ztráta sebe

Je to trochu paradox, když si uvědomím, že jsem ve svém životě nejvíc ztrácela sebe samu pro lásku.

Pro naplnění nádrží s nálepkami „být oceněná“, „být viděna“, „být milována“, jsem se byla schopná rozdat se do zbytků sil, hrát pod maskou jedinečnosti divadelní hry o vlastní originalitě a přizpůsobovat se svým láskám tak moc, že jsem dopadla jako Julie Roberts v Nevěstě na útěku a zapomněla, která vajíčka mám nejradši.

Je tady jedna otázka, kterou si ve spojitosti s tím poslední rok kladu hodně často: „jak to udělat, abych v příštím vztahu nehrála jen tu super schopnou a nezávislou ženu, a zároveň se opět nezaklela do raněné labutě s natrženým křídlem, která potřebuje mužovu ochranu?”

Okořenit správně polévku je o tolik snazší, když to porovnám s úsilím dochutit vztah o vyváženou míru něžnosti a křehkosti, a zároveň schopnosti se o sebe postarat. Přála bych si být jako ten lázeňský oplatek. Zabalená v jemném papíru, do kterého se s chutí zakousnete. A než na něj dostanete chuť, být uložená v bezpečné papírové krabičce, která chrání, ale není vězením.

Dát do vztahu přiměřené množství chilli autonomie, pár kapek citronové šťávy a šafrán odevzdání.

Dokážou tohle alespoň michelinští kuchaři?

Ale zpátky k tématu zaprodání duše a ztráty sebe sama. U mě se tenhleten kšeft projevuje vztahy z rozumu.

 I u byznysové schůzky hned víte, jaký z toho máte pocit. U vztahů to podle mě cítíme taky hned.
Jen…odvážíme si to hned přiznat?

Když ten „feeling“ vyignorujem, duše pošle kopanec a já začnu vnímat, že od krku nahoru tenhle vztah dává perfektní smysl, ale v prostoru mojeho hrudníku srdce už dávno vzalo do zaječích a křičí, že chce pádit s větrem o závod k jiné brance.

Že chce svobodu. Ne jistotu.

Jistotu!

Jistotu luxusních dovolených.
Jistotu krásného rodinného domu.
Jistotu společného života stvrzeného svatbou.

…

Děje se mi to v práci, stejně jako ve vztazích. Když si vytvořím CHECKLIST vlastností, které by můj partner měl mít, jednoho rána se probudím vedle dokonale zformátované excel tabulky a i pod peřinou mě to s ním začne studit.

Spořádané sloupce a řádky dávají dohromady perfektní logický tvar, ale nudí mě. Jsou příliš předvídatelné.

Znáte to? Nechápete to, ale cítíte to. Drtí vás to, jako finanční rozpočet, který nevychází, protože tenhle chlap má přece všechno TO, co jste si přála…
(případně si prosím dosaďte podle vašich genderových preferencí =)

No jo, jenže jak pravila jedna moje dobrá kamarádka: „Ne vždycky TO, co CHCEŠ je TO, co doopravdy POTŘEBUJEŠ.“

A moje duše to ví, stejně jako ta vaše. Můžem se snažit, jak chcem. Ale tu neoblafnem. 

No jo, když ono napsat to a uvědomit si „že to není úplně ono”, je pořád ta snazší část. Ale rozhoupat se a udělat první kop, je tak složité. Proč? Protože riskujete, že ten gól nedáte.

Bez metafor řečeno, odpovědí je jeden z nejstarších pocitů. Strach. 

U excelovské tabulky totiž přesně víte, co se stane ve sloupci L, když v řádku M umáznete nulu.

Ale když se za ruku odvážíte chytnout Trixtera, hloupého Honzu (čti muže, kteří mají v životě prostě štěstí, žijou stylem „ono to nějak dopadne“ a moc nad tím nepřemýšlí), nebo prostě jen typ muže, co rozhodně není váš typ, nasedáte do vozíku, který nemá ruční brzdu.

Nevíte, kolik je na cestě zatáček, jestli vykolejíte, jestli se před dojezdem do další zastávky náhodou nezabijete, nebo se v průběhu tohohle nekontrolovatelného fičáku nezačnete proklíkat, že jste na tenhle krám kdy vůbec nasedli. S velkou pravděpodobností bude přicházet hodně otázek pídících se po osobní zodpovědnosti.

Nebudete vědět absolutně vůbec nic, až na dvě věci:

• Že musíte nasednout, protože srdce buší na poplach s informací, že je to tak správně
• Že už jen z té představy, že mačkáte tlačítko START, se cítíte víc naživu
  
  

Tak přidáte plyn? Nebo zmáčknete FORMÁTOVAT?

#Ztráta zdraví

Od mojí thajské havárky, vnímám nehody jako wake-up cally. To vám takhle občas život ve správný moment zavolá, že už stačilo. Ale bacha, ne každá rozlitá káva, rozbitý mobil nebo naťuklý kotník, musí být nutně meta zprávou z vesmíru. Já osobně zpozorním, když se mi podobná demence děje opakovaně. Když to zase vyignoruju a odmítnu zpomalit, přijdou nějaké skleněné dveře, kterých si nevšimnu. A o už ty čelíčkem zaručeně zastavím!

• Ať už ve formě vážné nehody, nemoci
• Nebo plíživých zdravotních problémů, které se moc rády kuklí do vnitřních stínů a volají po pozornosti v podobě chronických obtíží či stěhovavých bolestí a jsou mojí nažehlovačkou na zaprodané kousky vlastní duše
• Nebo dlouhodobých pocitů nespokojenosti, stresu, které moc rády přerůstají do mánických výšin i depresivních hlubin. Buď na střídačku v neútěšném tempu, nebo zamrznou v jedné z poloh a odmítají se hnout

…

Ztráta energie, sebe sama i zdraví mají pár společných jmenovatelů. Většinou se neudějou ze dne na den, ale je to tichý a plíživý proces unikajícího plynu, kdy my sami jako lichvář bez charakteru, vyměňujeme okázalý lesk za hloubku, kterou duše doopravdy potřebuje, aby byla v pohodě.

A řeknu vám, ještě jsem nezažila náročnější návrat k sobě, když pošlete na dovolenou vlastní duši.
Vracet se do bodu 0 s rozháraným nitrem je fakt obtížné.

Můžete stát na jógové podložce a klid mít hluboko pod nulou.
Můžete běhat jak blázen, ale endorfiny jsou pro vaše tělo neprodejnou chemikálií.
Můžete potkávat přátele a být obklopeni smíchem a cítit se osaměle a mít úsměv ze železa.

Jak mi řekl můj dobrý přítel: “Ztratit naději je nebezpečné. Hodně nebezpečné.”

Každá duše, ale dřív či později rozpozná, že to bez vás není zas taková Havaj a zamíří jako magnet zpátky, do vašeho přístavu Pohody. A třeba se zblázní, jen abyste se s ní na tom molu potkali. Udělá všechno, aby vás vykopala z vaší smradlavé komfi zóny a připomněla, že život je jedno velké dobrodružství, které stojí za to nechávat ho kolovat v tepnách, žilách i cévách!

A když říkám VŠECHNO, poukazuju na to, že vaše duše není jen ono tetelící se stvoření, které tají dech při západu slunce. Dokáže být i pěkně drsná a klidně použije zbraně silnějšího kalibru a nalomí vám kůstku v krčním obratli, abyste si vyzkoušeli, jaké to je chvíli nevýkonit, když je přesvědčená, že to potřebujete.

Pošle vám infekci a oslabí vás antibiotiky, abyste ochutnali to, že i když týden nesáhnete na počítač, zeměkoule se točit nepřestane, budova zaměstnavatele se nezboří a ano, vstříkne vám tím pod kůži, že i vy jste nahraditelní. 

Proč tohle všechno dělá? Proč do nás kope a vystavuje nás nemocem, které bolí fyzicky i psychicky?

Podle mě to není jen proto, že ví, že tuhle zkušenost potřebujeme, nebo proto, že to chce pro sebe, nebo proto, že by byla naštvaná, že jste ji na Havaji nechali samotnou.

Než vám prozradím, co si myslím, řekněte mi vy – jak si představujete svou duši?

…

Já si vzpomenu na pohádku Lotrando a Zubejda. Na scénu, kde zemřel otec loupežník. Plula si tam nad lesy jako bublifuková bublina a všechno jí už bylo fuk. Z toho obrazu je mi i dnes lehko a svobodně po těle.

Ano, já věřím, že naše duše fakt jen chce, abychom žili svobodně. S rozpuštěnými vlasy si užívali vítr v zádech s očima dokořán se nepřestávali těšit na další den. Na další kávu. Setkání. Ranní rosu. 

A nejnádhernější na tom celém mi přijde to, že abychom ten vnitřní třpyt neztratili, potřebujeme k tomu každý něco úplně jiného.

# # #

Poslední dny mě ona nesmyslnost mých osmihodinových pracovních šichtiček dost svírala. A nemůžu napsat, že mi „lhala do kapsy“, protože já jsem jí cítila v hlavě, v břiše i v hrudníku. Že lžu sama v sobě v tom, co dělám. A tak mě bolela hlava, dýchala jsem v rytmu stresu a blbě trávila večeře.

Teď, když dopisuju tenhle text, překvapivě cítím smíření.

Ona sžíravá vidina věcí jako správných a špatných, dobrých a zlých, (o)pravdivých a falešných, se rozplynula jako mořská vlna na břehu pláže.

Zbyl ve mně jen obraz cesty před sebou. Onen nekonečný obzor a důvěra, kterou cítím vždy, když koukám do dálek oceánu. Důvěra, že i když se budu sebe víc vzpouzet, moje duše mě popostrčí tam, kde chci ve skutečnosti celou svou bytostí doopravdy žít.

Možná právě toto jsou chvíle, kdy jste blízko svému pravému “já“.

A právě pod tímto citátem z diáře duševního zdraví, do kterého to všechno píšu, dělám závěrečnou tečku mojí půlnoční úvahy.