V momentech, kdy se dech pohybuje v hrudníku klidně a v těle chybí společník 21.století – stres, zažívám pocity štěstí. Když se k těmto chvílím, kde se dá přítomný okamžik krájet jako hutný kváskový chleba, přidá polo letní počasí, objevují se v zákoutích mé mysli vlny nostalgie.

Vybavuji si zvuk mých podpatků, jak klapou po rozpáleném asfaltu uprostřed ostravského náměstí. Klapy klap se rozléhalo do nekonečného prostoru mých letních prázdnin, kde jediné, co dávalo smysl bylo číst knihy a hezky se oblékat. Bylo mi náct.

Vzpomínám na ta období, kdy víkend znamenal viset jako opice na laně, zavěšeném na vysoké skále a hýkat u toho blahem. Pod skálou tlačit banán a zajídat ho chlebem, usmívat se s tělem plným odhodláním, mít hlavu lehkou jako létající balón.

V tom bludišti jsou schované i vzpomínky na mé bývalé lásky. Tyto diamanty jsou sice ukryty ve slepých uličkách, ale zatoulat se k nim je krásné. Všechny ty zalepené ešáky, které bylo potřeba umýt v Rakousku, Itálii nebo na severu Čech, jsou jako zrnka dobrodružství, které jsme při rýžování společného života nasbírali. V drahokamu se odráží společné úsměvy, které se propletly ve chvílích, kdy jste prostě jen tak byli a oba cítili tu viskóznost prachobyčejného „tady a teď“, kde jsme jen seděli a mlčky zírali do krajiny.

I když dojdu k drahokamu klidně a pomalu, zrychlí se mi dech při vzpomínkách na promilované noci a adrenalinové chvilky, kdy mi šlo o život… 

Být v blízkosti tohoto místa, je jako nechat se polapit do kouzel omamného elixíru – hlava u něj zapomíná na všechny kazy, protože drahokam do mého mozku vysílá pouze intenzivně fialovou barvu, plnou silných prožitků. A právě proto je pohled do struktury vzpomínek tak silně magnetizující. Jsem polapená někde na pomezí nostalgie a růžovo-fialkové fantazie o tom, jak fantastický náš život byl a jen stěží se mi pak hledá odvaha sbalit ten batoh znovu a vykročit vstříc novým cestám. S nadějí, že tam někde v bludišti, bloudí stejně bláznivý dobrodruh jako já. Člověk s batohem, který stejně jako já touží po jediném. Potkat se. A jít společně dál.

Ty kroky od diamantu nejsou snadné. Na cestě potkávám spoustu slepých míst, které buď zejí úplnou prázdnotou, nebo ještě hůř, mají na konci uličky jakýsi křišťál, který se však po zevrubném zkoumání ukáže být jen šutrem. A moje frustrace narůstá.

V těle se znovu ozývá mámivý hlas sirény, který zoufale volá po návratu k té fialové záři. 

„Najdi ten diamant! Vrať se! Copak neslyšíš volání svého srdce?“

A tehdy přichází na scénu strach, v jehož diktátu už nevím vůbec nic! To toužení po minulosti totiž způsobuje zoufalství, podobné staré dámě, která si při raním pohledu do zrcadla zas a znovu uvědomuje, že její maturitní večírek i mladistvé šaty, jsou zastrčené hluboko mezi rýhami vrásek.

Vedle onoho toužení, zde také pluje nejisté lpění na tom, zda to tam přede mnou v mlze, bude taky tak skvělé. A obava, že třeba nebude, mě drží jako nicotný hmyz na mucholapce a nedovoluje mi zamávat křídly a prozkoumat celou situaci z větší výšky.

Často pak bloudím bez smyslu jako tulák, se srdcem uloženým v mrazáku. Vysvobozením je, že když narazím na dostatečné množství slepých míst, sednu si na zadek a začnu plakat. A právě to je pokyn pro nebesa, aby mi seslala další kouzla. Do spousty uliček náhle pronikne světlo. Záplava mých vlastních slz smete blokády, které jsem do té chvíle viděla všude kolem. A měkkost a záře světla mi i skrz oči plné slz připomene, že ono dobrodružství, lehkost bytí ani láska, mě nikdy neopustili. Vždyť důkazem jsou všechny návraty do brněnských ulic vonících po kávě, ostravských vylomeninách i opilé olomoucké vzpomínky, které si nesu v sobě. 

Ať jsem ztracená, nebo objevující. Zamilovaná nebo zraněná. Zoufalá nebo ledově klidná.

Ty vzpomínky jsou jako křišťály, růženíny a ametysty, které ve mně září dál. 

Září s nadějí, že ony magnetické schopnosti mají dál.