Poslední měsíc je pro mě vskutku ve znamení „pokud chceš Boha rozesmát, řekni mu Irčo os vých plánech“.

Od Vánoc jsem měla dnešní den dokonale naplánovaný:

Vezmu si OFF day na dovolené v Thajsku a jen tak budu.
Koupím si cider, který si vychutnám na pláži.
Budu pozorovat západ slunce a přemýšlet nad životem.

Kdo jsem & kam jdu…

Spešl den to dneska rozhodně bude, ale z úplně jiných důvodů:

Od rána mám pohovory, protože od čtvrtka budu nezaměstnaná.
30.4. končím ve firmě, která mi byla posledních 9 měsíců ekonomickou jistotou a lidským přístavem.
Namísto pláže jsem včera vyrazila do pražských ulic – cowork byl podivně tichý a prázdný.

Namísto lidí v plávkách se sem tam mihl někdo v roušce.
Pivo jsem si koupila v nově otevřeném LIDLU na Smíchově.

A víte vy co?
Normálně jsem byla úplně stejně šťastná!

Petřín zase ožívá. Všechno kvete a venku je opět slyšet dětský smích.

Pravda, některé věci jsou, jako bych byla hodně daleko:

Pracuju na dálku.
Kolegy v práci vídám po Slacku a s vypnutou kamerou.
Rodinu obejmu nejdřív v květnu podle „plánu příletu letadla“.

Protože covid!

Dnešek je speciální ještě něčím dalším.
Dneska je mi 30.
Už jsem tady TŘICET LET!
To je 10 950 dní a každý, kdo bude chtít, si dopočítá hodiny, minuty i vteřiny.

Jak jsem si myslela, že bude mít život v tomhle věku vypadat?

Rodina a sobotní toasty s marmeládou.
Jedno až dvě děti.
Rozjetá praxe.
Na volné noze.
Vydaná knížka.

Jaká je realita?

Sama – ale ne osamělá. Spíš opět sama (se) sebou.
Bez práce, a tak opět na začátku.
Napsané 3/9 povídek o #enneagram. Zbývá 8 měsíců do finiše.

Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech…

Tento obrázek určitě znáte.
Mám pocit, že tak nějak vypadá můj život.
A jsem přesvědčená, že nejen ten můj. =)

Včera taky skončil můj 4D půst.
Nemohla jsem spát, a tak jsem si o půl třetí ráno rozjímala s deníkem nad životem – namísto té prosluněné pláže..

A když jsem si položila otázku, jestli můj život doposud stál zato…

…napříč všem bolestem, ztrátám a kurňa!! těžkým zkouškám jsem perem napsala jedno jasné ANO!!! a třikrát ho podtrhla.

Za těch 30 let spousta věcí i lidí z mého života odešla.
A hromada dalších se objevila.

Východ a západ.

Změnila jsem se.
Ale jsem přesvědčená, že ve většině věcech už se nezměním.

Příliv a odliv.

Stárnu. Objevila jsem své první šedé vlasy. Mění mi tvar prsou i těla.
A přesto jsem si snad nikdy v životě nepřipadala dokonalejší.

Den a noc.

Nejistota, kterou jsem chtěla „vyřešit“ a sebenenávist, na kterém jsem chtěla „pracovat“
jsem přijala jako kompost, na kterém začalo klíčit opravdové přijetí.

A tak po krutém podzimu vyrostla laskavost k sobě samé.

Déšť a žár.

V minulém příspěvku jsem se vás ptala, jestli se ještě bojíte. Já často ano.
A pak zase cítím tak důvěrnou odevzdanost životu, jako by mi byly opět 3 a já se mohla stulit do mámina klína.

Dneska rozhodně nebudu sedět na prosluněné pláži.
Ani si nebudu klást žádné filozofické otázky a čekat na moudré AHA momenty.

Už se nepotřebuju hledat.
Vím, kdo jsem.
A vím, co potřebuju, když se tak necítím.

Někdy je zbytečné nad věcmi dumat.
Někdy asi stačí ten život nechat, ať si náš žije.