„A co kdybys nemohla kontrolovat ani svoje tělo, ani svůj život.“
„Ne, ne, ne NEŘÍKEJ TO!“
A moje tělo se začne třást a já se sveze na podlahu.

                                                                   #

Včera (28.4.) skončila intenzivní Cesta s Brandon Bays.

• 260 lidí
• Věk 16-55+
• 4 rodiny s dětma
• 3 dny intenzivního objevování toho, co je pod povrchem.
• Zaprášené emoce
• Hromada posmrkaných kapesníčků
• Zase cítit, že vlastní emoce jsou v pořádku – pro mnohé velké životní „poprvé“
• Odvaha otevřít zasunuté šuplíčky zlosti, bolesti, viny i smutku.
• Spousta banánů

Byl to můj snad 4/5 kurz, kde jsem pomáhala jako trenérka a byla jsem dojatá tou pokorou mužů i žen, kteří se odvážili podívat do sebe hlouběji, než je v běžném dni možné a zjistit, co vězí za jejich trápením doopravdy.

Znovu jsem připomněla, jakou sílu mají naše vlastní přesvědčení, které jsou v nás uložené a když řeknu „do morku kostí“, myslím to doslova! Do žádného z vlastních procesů jsem nešla s velkým očekáváním. Z víru posledních dní jsem byla hodně unavená. O to víc jsem byla překvapená, když jsem z poza zavřených víček v slzavém udolí vlastní duše štkala, že jsem:

Nezodpovědná…
Nedůsledná…
Nespolehlivá…

„Irčo, to zní hodně, že mas pocit, že nejsi schopná.“
Židle se se mnou zatočila o 360 stupňů a já jsem se i s ní propadla do hluboké jámy, kde celou tu domu na mém prameni života seděly důkladně zasunuté přesvědčení:

„Nejsem schopná, tedy jsem neschopná. Nejsem dost. A nikdy nebudu.“

A nikdy nebudu…toto vědomí projelo mým nervovým systémem jako vozík na horské dráze a já se rozklepala strachy.

„Mám strach, že selžu, že zase udělám nějakou chybu…“
„A co kdybys to nemohla kontrolovat?“ řekne jemně má průvodkyně…

…a moje tělo se zhroutilo do podivného loupáku, chvělo se a já se při tom pohybovala dopředu a dozadu jako chorý člověk, od rtů mi tekly sliny jako zdivočelému ovčákovi a jediné, co jsem opakovala stále dokola a dokola bylo: „Ne, ne neříkej to, neříkej to, to není pravda…“
Ale cosi uvnitř mě vědělo, že to pravda je.
A díky Bohu to COSI, bylo silnější než moje Ego.

Že ve skutečnosti nedokážu ve svém životě kontrolovat NIC.
Nádech ani výdech.
To, kdy mám hlad.
To, co mně bolí.
To kam mně zavede život napříč všem mým plánům.
To jak to se mnou nakonec dopadne.
To jestli se vdám.
To jestli…

Pro mou mysl ztráta kontroly představovala odjištěnou bombu, která explodovala.
Svezla jsem se ze židle a tělo se třáslo. Několik minut, půl hodinu. Hodinu. Nevím. Dlouho.

Strachy.
Bolestí
Kontrolou.

Nahromaděnou kontrolou, kterou jsem si myslela, že můžu mít nad svým tělem, nad věcmi, které se dějí v mém životě.
Nad kontrolou, kterou jsem si myslela, že už mám zmáknuté, kterou jsem myslela, že už jsem pustila, ale vlastně jsem celou dobu kontrolovala i to, aby se do mého života už nevrátily a zůstaly ve stavu „opuštěno“. KEC!

Dál jsem se střásla. Zvenčí to muselo vypadat jako epileptický záchvat. Neovládám tělo, nechávám ho, ať si dělá, co chce. Je mi skvěle.

Ano, můžete si naplánovat dovolenou, ale ne to, jestli tam bude dobré počasí, jestli se tam pohádáte.
Určit si, co si dáte k snídani, ale kdy se rozhodnete určovat, kudy přesně povedou vaše kroky, a jak se u toho budete cítit, je to cesta do pekel, protože pokud nejsme dostatečně otevření tomu, že to může být i jinak, než si má hlava vymyslela, způsobí to v těle jednu jedinou věc: tenzi, která vás nenechá v noci spát.

(Taková je má zkušenost, neberte to jako obecně platnou pravdu Guru Irči – nic takového nejsem a nikdy nebudu.)

Po nějaké době jsem se postavila znovu na nohy a prožívala stav, že jsem si oblékla vlastní tělo a snad poprvé v životě ho doopravdy cítím. Vykročila jsem a vnímala sebe samu jako postavu ve videohře, která se odehrává v prostoru Matrixu. Jde, plní nějaké úkoly, ale vlastně je nezúčastněná.

# # #

Proč jsem měla potřebu toto celé napsat? Jednak proto, že často přemítám tam celou filozofií Cesty a tím, co Brandon Bays dělá a zde v dubnové Praze jsem se znovu „na vlastní emoce“ přesvědčila, že to má svou sílu, smysl a řád.

A taky proto, že jsem si poslední dobou kladla příliš často OTÁZKU PROČ? Ne ve stylu „proč já??“ nebo „ach bože, proč se tohle děje právě mně?“. Ale spíše „co se zatím skrývá?“ „co přesně mi to má dát?“ „Hmm, asi něco změnit, ale co?“.

A zde jsem dostala odpověď a potvrzení toho, že některé odpovědi jsou schované opravdu hluboko. Hlouběji, než jste schopní dostat při povídání s kamarádkou u vína. Při rozhovoru s psycholožkou. Některé odpovědi na naše otázky PROČ jsou zakuklené hluboko v naší DNA a tečou jako nekontrolovatelná řeka naším podvědomím.

A já jsem fakt vděčná, že mám možnost tyhle larvy odkuklovat a dovolovat jim měnit se v motýli.
Ač vím, že je to proces na celý život, nepřestává mně to fascinovat a asi nikdy nepřestane.