KDO JSEM TEĎ

Jsem Radost, kterou baví rozdávat úsměvy. Holka, která je někdy veselá, jindy smutná. Naslouchající i umíněnější než býk. Mým tělem tepe vděčnost – z každého dne, kdy můžu ráno vstát a těšit se, co nového přinese. Hry s vlastním egem mě přestaly bavit. Vím, že harmonie je iluze, a přesto jsem šťastná. Jak to dokážu? Naučila jsem se, že dokud se v mém životě střídají osobní krize s prchavými okamžiky štěstí, znamená to, že žiju a dýchám. Pochopila jsem, že klíčem k vlastní spokojenosti je vyrovnanost. A ta mi přišla do života ve chvíli, kdy jsem našla odvahu naslouchat vlastní intuici.

KÝM JSEM BYLA

Pamatuju si na období ve svém životě, kdy jsem jela na plný výkon. Mým přesvědčením bylo „když může stroj, já taky!“ Ve škole, ve vztazích, ve sportu. VŠUDE! Bičována vnitřním kritikem ve všech oblastech  života, mi už nezbývala energie na radost.

Kde je ta živelná holka, co si dřív s lehkostí užívala každý tón okamžiku, než začala ztrácet chuť žít?  Proč už normálně nespím? Jak se to stalo, že se mi pokazilo zažívání?

A pak jsem jednoho rána nevstala z postele. Neměla jsem chřipku, jen normální ranní úzkost, která se se mnou táhla celý depresivní den. Do ucha mi šeptali mí „kamarádi“ pravdy: „nejsi dost dobrá“, „nejsi dost pěkná“, „neděláš to dost rychle“, „makej víc, jinak bys mohla selhat!“, „tohle bys raději neměla říkat, aby tě nepřestali mít rádi“.

Když do života přijde nová vlna inspirace, je to osvěžující. Když však několikrát během dne zažíváte emocionální tsunami, nastoupí strach cítit se šťastně, protože čekáte, kdy se zase zhroutíte na depresivní dno. V hlavě jsem měla filtr: pochvala druhých pro mne byla jen potvrzením toho, že jsem chodící katastrofou. Na pozadí mi jel neustálý film o mých problémech, takže jsem často nevnímala nic z toho, co mi vyprávěli mí přátelé.

Příčiny? Stres, vyčerpání, přehnané ambice a úzkostné zaměření na dosahování cílů a odškrtávání úkolů.

KARTA CESTA – JE TVOJE!

Bylo mi jedenadvacet a ve škole jsem neviděla žádný smysl. Zklamaná z prázdných vědeckých článků o fungování společnosti jsem se vydala na rodinné konstelace, kde jsem si vytáhla kartu, na které byla Cesta.

“Často chceme vidět tu cílovou rovinku a vědět kam jdeme, ale i to, že kráčíme po cestě, je neodmyslitelnou součástí celého procesu,“ řekl mi tehdy učitel kurzu. A pak?

Přišla jsem domů a na poličce jsem našla knihu Cesta.

A to vám řeknu, pak v mém životě začala opravdová jízda!

Zhltla jsem ji jako cheesecake, na který máte chuť už víc jak týden a proto, když ho sníte, chcete hned další! Kniha mi nestačila. Jen v mém srdci rozhořela touhu. Touhu ochutnat i brownies a jablečný štrúdl. Touhu jet na seminář Cesty a zažít si to „na vlastní emoce“.

„Jsi-li inspirován něčím velkým, nějakým mimořádným úkolem, všechny tvoje myšlenky přeskočí vlastní stín, tvoje mysl přesáhne svá omezení, tvoje vědomí se rozvine do všech stran a ty se ocitneš v novém, kouzelném světě. Skryté síly, vlohy a nadání ožijí, objevíš svoje nové já, které je mnohem větší, než jsi kdy snil.“ Robin S. Sharma

A tak jsem se stala akreditovanou terapeutkou metody Cesta.

Díky výcviku jsem poznala vlastní omezující přesvědčení, která mi bránila v tom, abych do svého života přijala hojnost: finanční i vztahovou. Naučila jsem se léčit komunikací i nahlížet na emocionální bolest druhých skrze typologii Enneagramu. Hravě jsem zvládla „procesovat“ i s malými dětmi. Znovu jsem se otevřela tomu bezstarostnému dítku uvnitř sebe, které jsem svázala provazem existenčních obav z budoucnosti.

CESTA „TERAPEUTKY“

Akreditací se však emocionální kolo teprve roztočilo. Dva roky jsem při škole pracovala na bratislavské klinice celostní medicíny Medante. Pomáhala jsem klientům ven z jejich začarovaných kruhů. Bylo to krásné období, kdy mne naplňovaly životy mých klientek, které dostávaly nový rozměr:

Zítra to bude týden od procesu a já se cítím vyrovnaná a odvážná. Přestala jsem se kvůli věcem trápit a začala je řešit. Nemám pocity viny nebo zlosti, žárlivosti ani smutku. Jako by se to všechno někam vytratilo. Můj muž je z toho nadšený. Vidím, že sem tam se na mě podívá a přemýšlí, jestli mi to vydrží, a taky se mě ptal, jestli budu pokračovat v Cestě.

Tamara, 55 let

 

Pak ale jeden kruh polkl mě – diplomová práce mě pohltila a vyplivla až o rok a půl později – totálně vyčerpanou. Vzorec „já to dokážu“ převálcoval veškeré mé cítění a intuici. Musela jsem práci s klienty přerušit. Neměla jsem energii zvládat ani samu sebe. Rok a půl jsem od vedoucích poslouchala „tohle není dost dobré, předělej to“. Rok a půl jsem potlačovala samu sebe, abych školu s vypětím sil dokončila – nejen s odřenýma ušima, ale s odřenou duší. Se sebehodnotou hluboko pod nulou jsem se zase začala pomaloučku sbírat. Našla jsem si „normální práci“.

Na práci s lidmi jsem neměla duševní sílu. Úkoly typu „vyřiď tohle“, „zařiď tamto“, „napiš tenhle e-mail“ a pochvaly nato přicházející byly balzámem pro mou vyprahlou studánku sebeúcty. Hlava se uklidnila. Tělo, mysl a duch se zase mohly spojit. Ale ejhle! Právě v okamžiku, kdy jsem si myslela, že „vše je tak, jak má být“, začala moje duše zase kopat.

V práci jí přestávalo být dobře.

Namísto klientů, kteří zápasili s nízkou sebehodnotou, úzkostí nebo depresí, mi denně volali klienti, se kterými jsem řešila prasklé bojlery. Jakýkoliv problém i toho největšího „nasránka“ jsem vyřešila vždy s úsměvem, protože jsem z praxe věděla, že za jeho chováním je něco hlubšího. I přesto, že jsem lidem pomáhala jinak, práce mi přestávala dávat smysl. Toužila jsem zase po emocionální hloubce s klienty a po tom, měnit v jejich životech víc než jen čísla na termostatu.

Opět tady byla ta touha, ale po jejím boku kráčela i obrovská nejistota a strach. A já se nebyla jistá, co z toho je větší. Dobře placené zaměstnání mi vytvořilo teplou a útulnou komfortní zónu. Zónu, ve které jsem byla čím dál nešťastnější, protože jsem v těchto nadstandardních podmínkách jednoduše neměla prostor žít sebe.

A tehdy mi to došlo: už zase jsem potlačila své sny. Pozoruju závistivě příběhy druhých lidí, kteří opustili dobře placené zaměstnání a šli za svým srdcem. Věřím tomu, že to je možné a funguje to, ale stejně dál stojím na místě a každé ráno vstávám s větším a větším odporem.

A pak přišla ta nehoda…

NEHODA 

Mohla jsem být mrtvá. Po operaci zlomené ruky a nohy mi došlo, že život je příliš vzácný zázrak na to, abych ho profňukala a pořád na něco čekala. Na znamení, na impulz, na správnou kartu, na vhodnou dobu. Se srůstající nohou a rukou jsem v sobě sbírala i odvahu opět vykročit na cestu…dál však bezpečně setrvávajíc v pohodovém zaměstnání.

A do toho mi zemřel velmi blízký přítel Matúš. Člověk, který inspiroval hromady lidí tím, že žil sám sebe! Tím, že žil to, čemu totálně věřil. Na jeho pohřbu jsem řekla:

Mně osobně Matúšova smrt dodává impuls k odvaze: vykašlat se na věci, které mi nedávají smysl a které dělám jen proto, že by se měly, a dělat to, co jsem doopravdy já. Protože právě proto je nás tady tolik! Právě proto Matúš zasáhl tolik lidí – a to včetně mých přátel, které ho potkali jednou v životě.

Přestala jsem nesmyslně rozesílat životopisy na pozice, které jsem beztak nechtěla získat. Protože moje srdce to už dávno vědělo. Dala jsem zaměstnání ještě měsíc a půl, abych nejednala impulzivně a udělala jarní změnu.

Nadechla jsem se odvahy a řekla šéfovi, že končím:

Chci zase pomáhat lidem a ukazovat jim, že život je krásný a má smysl. Proč? Zcela sobecky chci zase cítit, že jsem to já a můj život má smysl, protože i kdybys mi dal o dvacet tisíc víc, tahle práce mi ho prostě nepřinese.

Byla to souhra krásných i bolestivých okolností, která mě vrátila zpět na pole práce s lidmi a díky které se mnou opět můžeš podniknout cestu s Cestou.

Protože pokud nežijete sami sebe, co a pro koho hrajete?
Protože pokud neposloucháte své tělo, čeho se bojíte?
A jaký má pak váš život smysl?