„Měla byste začít meditovat,“ říká mi doktor na pohotovostním příjmu nemocnice Motol, kam jsem si po práci přijela pro injekci na uvolnění svalů a nervů. Ke své cenné radě přidá dva recepisy na léky uvolňující svaly a něco na spaní.
„Tak jak se vám daří?“ ptá se mě paní doktorka v lázních.
„Skvěle! Jen jsem šíleně unavená…“

#

Myslela jsem si, že je to prací, tak jsem ji změnila.
Myslela jsem si, že stresové reakce v těle vyvolává cukr, tak jsem ho vysadila.
Myslela jsem si, že když si dám pauzu a klidovější režim, tak to bude cajk.
A místo toho tady sedím a říkám si ZASE?

Opět přišly noci trávené s kámoškou nespavostí. I v režimu klidu a pohody mě nasává silný zvyk dát si kafíčko na kuráž. Je to zajímavé, protože objektivně chybí jakýkoliv vnější stresor – všechno se to děje ve mně, kdesi hodně hluboko. A díky důkladnému pozorování si můžu říct jedno důrazné STOP!

Nepřestávám přitom ale věřit na zázraky! Jen znovu vyplouvám s tím, že vše, co potřebuji, už dávno vím a znám. Takže:

• Opět začínám čarovat s autopatií, která mi vrací vitální energii. Uvědomuju si díky ní intenzivněji své vzorce jednání, které spouští bolesti všude možně po těle.
• Každé ráno cvičím sérii jógy a SM cviků na záda a buduji si tak svou oázu klidu.
• Vracím se k meditacím a pravidelně ráno a večer pozoruji svaly napěchované stresovou šťávičkou a díky tomu spím jako miminko.
• Přestávám dělat vylomeniny a jím jen věci, co fakt vypadají jako jídlo!
• Těším se na podzimní půst, který vyčistí má střeva – cukernaté bakterky, třeste se!

Dřív jsem pro sérii změn, které jsem cítila, že musím udělat, měla spousty výmluv a mou oblíbenou aktivitou byly odklady na „až“. A taky jsem na ni po pravdě neměla mentální kapacitu – v pracovním prostoru, kde to nejste naplno vy, to ani nejde, a tak si jen ujíždíte na vlně návyků, které vám ubližují.

Ale pak jsem se nově ocitla v pracovním prostoru, po kterém jsem tolik toužila a představovala si ho při čtení knihy MŮŽEŠ COKOLIV, CO CHCEŠ. Najednou se přede mnou otevřelo pole možností, objevili se inspirativní lidé a já mohla být zase sama sebou a nehrát žádné “zavděčující hry”. V tomhle kouzelném bodě, který se stal mou denní realitou, jsem se ale cítila stále stejně unaveně a znovu jsem si uvědomila, že jsem jen tak silná, jak silná je má nejslabší část.

Moje rozhořčené „kdy už mě konečně přestane bolet hlava“ se tak mění na „kdy už se o sebe konečně začneš pořádně starat, maximálně pečovat o své tělo a nakládat si jen tolik, kolik uneseš?“.

A jdu na tom začít makat, protože člověk je mistr v „dělání“, ale občas je potřeba taky to „dolce far niente“.
Jdete do toho se mnou? Napište mi o vašich fyzických bolístkách a zadumejte, jestli si uvědomujete jejich mentální příčinu.
Já tu svou ano a říkám si, kdy jindy ji začít měnit, když ne teď?