Při přípravě na sociologické státnice jsem se při četbě knihy PROČ TAK SNADNO – rodinné důvody sametové revoluce, pročetla k zajímavé myšlence, která mě vedla k zamyšlení se nad českou nedůvěrou, tendencí si stěžovat a pocitům zavázanosti z daru.

Sociolog Ivo Možný ve své knize píše, že v českém státu, kde řada běžných věcí byla nedostupným zbožím, nebo zbožím, na které abyste dosáhli, bylo potřeba známostí, vedlo k tendencím vyvlastňovat stát. Brzy se tak osvojila rétorika „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. 

Zdroj: http://bit.ly/2UZYcrU

Rodiny se spojily a začaly si vzájemně vyměňovat „fušky“ – služby, které stát nedokázal zprostředkovat. Vznikala reciprocita ve stylu „já ti pomůžu opravit střechu za to, že ty pak dostaneš mého syna na vysokou“. To samozřejmě mělo spoustu důsledků. Rodiny de facto vyvlastnily stát – rozprodaly a povyměňovaly si zboží ještě dříve, než se k nim „běžný“ člověk bez konexí dostal. Tahle reciproční síť vedla na jednu stranu k utužení sociální vztahů, které ale rozhodně nebyly protkány nezištností – vždy zde byl obsažen skrytý záměr, „že vlastně nikdy nevím, kdy se mi tahle sousedova pomoc může hodit, a tak mu raději vyplním to, co ode mě potřebuje a pokusím se mu sehnat ten kočárek“.

Zdroj: http://bit.ly/2GEqVye

Po přečtení knihy jsem náhle daleko více chápala některé chování mé babičky. Jejím tendencím dělat si zásoby a nakupovat za tři, když žije sama, se dnes již jen usmívám. Avšak vnitřně se mi často příčilo takové to „to jsi tomu doktorovi musela dát bonboniéru, aby nás vzal přednostně“. Až díky té knize mi došlo, jak významná strategie chování to byla v celé tehdejší socialistické společnosti. Lidi zužovaly obavy, že peníze časem přestanou mít jakoukoliv hodnotu a že budou potřebovat konexe i na to, aby si opatřily mléko a brambory.

Možný na konci knihy, kde rozebírá důvody rozpadu socialistického státu, říká, že vedle těch ekonomických byla důvodem jeho rozpadu ztráta veškeré důvěry: nejen ve stát, ale i v lidi kolem sebe. Ve straně před převratem už pak nikdo nevěděl, kdo komu může věřit. Obyčejní lidé nevěřili úřadům, protože je podezírali, že tam sedí nějaký skrytý úředníček. Nevěřili sousedům, protože, „co kdyby to byl nějakej tajnej“. Nevěřili ani sami sobě, protože stát jim kladl klacky pod nohy a často jim neumožňoval dělat věci, které byly jejich vášní nebo životním posláním. Ze spisovatelů se stávali disidenti, z lékařů omývači oken. Pošlapaná důvěra a sebedůvěra.

Vzpomínám na střední školu, kdy v případě problémů rodiče některým mým spolužákům kladli na srdce: „Raději se moc neozývej a mlč.“ A my jsme jejich strach nechápali a hlasitě protestovali proti věcem, které se nám na stylu výuky nelíbili. Teď chápu lépe i kritické komentáře na úřady, ač mě se ještě nikdy nestalo, že by ke mně byl někdo nevstřícný nebo protivný. Nenesu si ublížená přesvědčení a nezažila jsem období nedůvěry, a tak ve mne byrokratické procesy můžou vyvolávat maximálně tak netrpělivost, ale rozhodně ne nevraživost. Lékaři bych bonboniéru nikdy nepřinesla. Přišlo by mi to pod mou vlastní důstojnost. Každopádně vůbec nejzajímavějším fenoménem mi rozhodně přijde tendence obdarovávat druhé spolu se službami pro ně.

Klasickým příkladem, který Možný v knize uvádí, je zabijačka: zabíjí jedna rodina a obdarovává sousedy. Aniž by to bylo explicitně řečeno, je zde předpoklad, že až bude příště zabíjet Pepa, taky se se mnou o jitrnice podělí. Z daru tak vzniká vázanost, očekávaná reciprocita, která pokud nebude naplněna, bude osoba vystavena pocitům studu, „že se o něm něco bude říkat“. A ten tlak sociální sítě pak způsobuje reakci, která se tváři sice nezištně, ale ve skutečnosti je za akcí vždy očekáváno něco nazpátek.

Prožívám to často na narozeniny, když dostávám dárky, v hlavě už si značím, komu „bych měla“ taky něco koupit. A přesto, že s tím vnitřně nesouhlasím, je to moje prapodivná tendence, která vlastně ani nevím, odkud se bere. Při tom vím, jak krásné je obdarovat druhého „jen tak“ – čistě bez nutnosti očekávat cokoliv nazpátek. Takže čistý dar rozhodně existuje, avšak naše svátky a tradice jej pro mě často pokřivují a zastiňují skutečnou radost z obdarovávání.

Stačí si vzpomenout na předvánoční šílenství, kdy vám neustále zvoní telefony a maminka, tatínek i babička se mně ptají, co chci letos k Vánocům. Nebo zoufalé pohledy mojí babi, když se blíží moje narozeniny. Nevíš? Tak mi nekupuj nic! Pro mě je beztak nejvíc ten společný čas, vínko, pokec s de facto cizími lidmi, se kterými mne pojí biologie, ale o jejichž životech toho vím čím dál tím méně…