Dnes si ji skoro ani nepřipouštíme. Neustále běháme, lítáme, vyřizujeme a řešíme. V dnešní době prý žijeme s permanentní dávkou stresu, který nám dává kouzelnou schopnost vše stihnout a zvládnout.

Často nám to pak ale dá sežrat tělo: „Už nemůžu,“ křičí, když do něj házíš ranní kávu a doufáš, že se po pětihodinovém spánku konečně nastartuje.
„Kofein už ne, chci spánek,“ žadoní při další kávě o desáté večer. Ani cukr nepomáhá – chce prostě jen spát!!!

Vyčerpanost je jako stařena, která ti drží ruce, a ty nemáš sílu se zvednout. Její čáry prochází celým tělem a ty jsi bez energie. Nemáš sílu na nic – myslet, mluvit, hýbat se.

Já pod vyčerpaností často objevuji zázrak: je tam totiž okno – prostor vzduchoprázdna – bez jakýchkoliv myšlenek! V tom místě, kde je jen NIC, se totiž otvírá možnost pro COKOLIV.

Často je to doprovázeno bolestí hlavy nebo zad, které říkají: „Dobře ti tak!“

Jsou to však okamžiky, kdy mi ta stará žena zas a znovu připomene, že bez sebe-vědomí si vlastního těla můžu mít v životě sebelepší plány, projekty a myšlenky, ale nikdy se nebudu cítit sebevědomě.