Úzkost je jako smršť z čistého nebe. Sveze se po tobě jako blesk po hromosvodu a donutí tě stáhnout se. Sevře se ti hruď, zatajíš dech a tep se zrychlí. Možná tě objímá pravidelně každé ráno, když vidí, kolik tě toho v daný den čeká. Mísí se jako barva s tvými myšlenkami, které v šílenství skáčou jedna po druhé, z aktivity na aktivitu.

Ty myšlenky jsou neposedné opice, které neví, po které liáně se zhoupnout teď a po které potom. Pozorovat je ale není ani trochu zábavné. Tahle vaše vnitřní zoo probouzí strach, že těm opicím nebudete stačit. Že se pod vámi ta liána utrhne. Mít opičí uskákanou mysl není výhrou v nedělní Sportce.

Prodýchejte to!

Stejně jako den střídá noc a léto zase podzim, stejně tak se i pod úzkostí schovává další pocit. A když jsme jí plně otevření, zjistíme, proč tady ta mrška svíravá vlastně je.

Mám toho na sobě naloženo víc, než dokážu zvládnout?

Dělám věci, které necítím, že jsou mi vlastní?

Jak jí jednou provždy zamávat?