Strach vzniká v mysli, když nejsme vědomí. Nabaluje se jako sníh, ze kterého můžete uplácat kouli na sněhuláka. Nejprve je malinkatá, ale postupně může nabýt rozměrů, se kterými už nejste schopni hýbat – tehdy vás strach ochromí a zastaví na místě. Jste zasekaní. Radost a štěstí vás posouvá. Vztek dynamizuje k akci. Strach paralyzuje.

Vychází z plazího mozku: vidím hada – ucuknu! Zcela automaticky, aniž bych to byla schopná ovládat, přesto, že ne všichni hadi jsou jedovatí. Strach je studna, kde se utopí jakékoliv obrazy či představy, které neobsahují strach, ale třeba něco jako radost, naději či víru.

Je potřeba se tou studnou nechat stáhnout až na samotné dno. Postavit se tomu strachu, vystavit mu každou buňku a nechat tělo, aby se celé rozklepalo. Aby tváře zbělely. Nechat se ochromit strachem. Těmi nejčernějšími představami. Nenaplněnými touhami. Nesplněnými očekáváními.

Víte, co se děje s tělem, když je mu zima? Rozklepe se! Ale pak se rozlévá teplo…

Stejně tak, když dovolíte vašemu tělu otevřít se naplno vnitřnímu strachu, přichází hřejivý pocit úlevy. Klid, který je nepopsatelně obrovský. Širší než Sahara. Nemá limity, nemá mezí. Je všude kolem vás i ve vás.

A vy najednou cítíte, jak absurdní byla ta myšlenka naplněná obavou…