Z rukou se stanou dvě paličky, které intenzivně bubnují do opěrátka křesla – KONEČNĚ TO BOUCHLO!

Ta výbušnina ve vás, kterou jste si doposud nedovolili zapálit. Nedovolili jste si škrtnout sirkou, protože to „hodné děťátko“ věřilo, že se sirkami si jen tak hrát nemůže. Nevšimlo si ale, že když se nenaučí zapalovat oheň v sobě, ublíží si daleko víc.

Když se emoce rozkřičí nahlas a nadávají do ruda, přestáváte vnímat okolí. Cítíte jen ten oheň, který se rozpaluje kdesi v hrudi. Po zádech stékají dvě kapky potu.  Dlouho nevypovězená slova padají jako oranžové cihly z úst a vevnitř se boří staré přesvědčení „když se naštvu, druzí mě přestanou mít rádi“.

Konec přetvářce „ne, nic se nestalo“, když vevnitř sálá sopka.
Stop říkání „to nevadí“, když ta sopka vybuchuje.
Šmitec větám „to je v pohodě, já to chápu“.
Ne úsměvům, které zakrývají vnitřní hněv!

BOUCHLO TO! A slova lítala jako blesky – a pak?

Přišly slzy – slzy smíchu!

Vztek je motor, je to naše vnitřní síla. Pokud zamrzne od strachu, nemůžeme žít naplno. Být úplní.
Přetvařujeme se a hladíme ho po ostnatých zádech v mylném domnění, že ho zkrotíme.

Výsledkem je naše zkrvavené nitro, kterému začíná být všechno jedno.

BENG – ZAŘVI SI!            STOJÍ TO ZA TO!!!