SELHÁNÍ

Selhání je vlastně strach. Je to pocit existencionálního ohrožení. Při strachu, že selžete, vám vyjede tepovka a zrychlí se vám dech.

Co když se naplní ta nejčernější obava a vy to skutečně nezvládnete? Buch, buch… Buch buch…

Bude mě pak ještě někdo mít rád?

Je to jako když má malé dítě strach, že nebude mít na vysvědčení samé jedničky a rodiče jej kvůli tomu nevezmou do vysněného cirkusu.

Je to jako když odjíždí poslední loď z Titaniku a vy víte, že už pro vás není místo.

A pak se to stane! Selžete!!!

Na plné čáře prohrajete vlastní závod formule jedna. Z jedničky se stává odpadlík.

Tělem vám projede kýbl červené tekutiny, na chvíli přestáváte slyšet okolí. Musíte si to prostě přiznat – tady už není prostor lhát si do kapsy: „Nezvládla jsem to…“

Najednou je všude ticho – jako když vyjdete před chatu a oněměle pozorujete krajinu čerstvě zapadanou sněhem. Ticho – to se o slovo dere NIC. Jedno krásné bílé nic, které je začátkem pro COKOLIV.

Rozhlédnete se kolem a uvědomíte si, že stále dýcháte! Že okolní svět nepřestal existovat, že vás nevcucla žádná černá díra Neznáma jen proto, že jste nebyli „dost dobří“.

Tam, kde bylo břicho stažené strachem, náhle začne protékat cosi šumějícího. Lehce to bublá a hřeje.

Cože? Smích? Kde ten se tu vzal?

SMĚJETE SE! A tohle je všechno? To je to nejhorší, co se mohlo stát? Že pod kopcem Selhání najdu pramen Svobody a Uvolnění?