Usedáte k oné velmi dobře známé činnosti a máte pocit, že se z ní pozvracíte. Chcete se na všechno vykašlat, od všeho utéct. Jako by daná činnost na sobě měla magnetku opačného pólu a totálně vás odpuzovala.

V řadě knížek vám radí „překonejte odpor“ nebo „jděte do akce“. Meč bojovníka proti odporu je však značně povislý…Nejde bojovat proti něčemu, co je mentálně silnější než vaše fyzické svaly. Zkuste se ubránit pocitům radosti! Necítit pocit štěstí… S odporem je to stejně absurdní, jen my máme neustále tendence ty emoce házet do dvou odlišných pytlů – těch pozitivních a negativních.

Prožívám-li odpor vůči nějaké činnosti, ptám se sama sebe „proč?“ a přicházím většinou na následující: buď je to proto, že daná činnost pro mě není prioritou a já se do ní nutím násilím, jako bych se nutila smát se u komedie, která mi připadá trapná. Nebo to bývá i strach ze selhání – myšlenka, že ta věc, kterou se chystám začít dělat, nebude dost dobrá, mi v hlavě automaticky hází zpátečku.

Vždy je to však pouhý stav mysli, který si stačí uvědomit.

Neboť i když je odpor přede mnou – za mnou,  stále nejsem ničím víc, než jen hvězdnou oblohou nade mnou.