Tak už jsem měsíc v Ekvádoru. Napsala bych na cestách, ale to by nebyla tak úplně pravda. Víceméně jsem za tu dobu byla jen na dvou místech – Gualaquiza a Vilcabamba. Můj cestovatelský duch občas trošku strádá. Rád by vyrazil někam k moři, sjížděl města křížem krážem, ale vnímám tady ten rozdíl oproti jarním Kanárům. Než někam vyrazím, je dobré se zeptat, jestli je tam bezpečno. Tohle hold není Evropa.

#Ekvádorský čas

Čas tady plyne jinak. Na všechno je čas, nikdo se nikam nehoní. Dokonce ani rodiče, co vedou ráno děti do školy. No co, tak přijdou až o půl desáté. Při dobrovolnickém programu byl den ohraničen alespoň minimální strukturou, kterou představovala několik hodin dopolední fyzické práce. Nyní ve Vilcabambě, na pozemku šamana, se rozplynulo i to. Vznikl mi tady tak prostor pro čisté bytí. První dny mě to hodně znervózňovalo.

Zmizela nutkavá potřeba šeptající „musíš ten čas využít efektivně“. Zůstal jen nekonečný prostor, kdy si můžu dělat cokoliv. Což obnáší třeba i takové NIC-nedělání. A tohle NIC můžu dělat i několik dní za sebou. A dělat NĚCO, až se mi bude chtít – tohle vnímám jako velký dárek, a zároveň výzvu.

Tolik volného prostoru jsem měla snad naposledy jako malá o prázdninách. A já jsem při pletí záhonků přemýšlela, proč nemám chuť vrhat se do žádných dalších projektů TĚĎ, když na to je konečně čas i prostor i energie.

A to mě při vysypávání kolečka na kompost vedlo k otázce: „Opravdu ty projekty, o kterých si myslíš, že pro ně hoříš, chceš dělat? Nebo jsi příliš líná, pohodlná a čekáš, až ti ovoce spadne do klína, aniž bys pro to musela hnout brvou?“

K zamyšlení: proč nedělám to, co chci doopravdy dělat, když stačí začít?

#Jídlo

Jaké je národní jídlo v Ekvádoru? Kuře s rýží. Ekvádorci kdovíjak zdravě nejedí. Na trzích, kde se najíte za 2 dolary (44 Kč), vesměs vidím malé a přitloustlé muže a ženy. Když máte štěstí, najdete tady nějaké přicestovatelé expaty, kteří zde buď popíjejí dobré kafe, nebo tyhle evropské služby nabízejí.

Třeba je tady jedna francouzká pekárna, kde si můžete koupit nefalšovaný krosant, nebo quishe. A o kousek dál je prima zajít do té německé na flatwhite s mandlovým mlékem. Samozřejmě právě na těchto dvou místech potkáte nejvíc cizinců prahnoucích po ukojení jejich kofeinové závislosti něčím lepším, než je místní Nescafé.

Některé věci, které u nás koupíte za pár kaček jsou tady hodně drahé – třeba slunečnice, sušené meruňky nebo pesto!

Ale zase to vyvažujou ultra dobré a levné banány a avokáda!
A taky si tady ujíždím na arašídovém másle – ještě víc, než doma.

K zamyšlení: vyživujete o své tělo tak, jak si zaslouží?

#Životní styl & dobrá nálada

Nehonit se a nebýt osm hodin denně přilepená u počítače a hrabat se v hlíně, přináší překvapivé účinky. Od mojí nehody mám problémy s usínám. Tady náhle vnímám, že jdu spát a usmívám se. Nepotřebuju L-tryptofan na uvolnění mozkových záhybů, ani jiné bylinné usínačky. Relaxační aplikace s hudbou taky zůstává vypnutá. Usínám za zvuků nerůznějších hmyzáků, kteří vytváří dokonalou symfonii pro uvolnění obou hemisfér. Ráno mě místo budíku budí kohouti, jako o mých dětských prázdninách na chatě. Je mi hezky.

Dochází mi, v jakém chaosu, hektiši a nekonečném vodopádu impulsů, které mi denně kradou pozornost, běžně žiju. Opravdu nevím, jak tohle budu žít zpátky v Česku, v pražském bytě, aniž bych měla nutkavou potřebu odstěhovat se do hor, nebo si alespoň někde urvat kousek zahrádky s žížalama. Možná začnu kouskem vlastní džungle u sebe v kuchyni.

K zamyšlení: máte doma svůj kousek přírody?

#Cestování po krajinách vnitřních

Mé ráno začíná jógou a meditací. Náhle není potřeba se snažit a na podložku kopat ranním líným zadkem. Jsem tam každé ráno s širokým úsměvem. Protože můžu!

Také mám možnost se zde účastnit posvátných andských rituálů, které mě vedou kamsi do hlubin mé duše s jasným záměrem – léčit se. Sice tak zatím necestuji kvanta hodin autobusem, abych si dala drink se západem sluníčka na břehu moře. Za to mám za sebou několik parádních jízd, kdy jsem prozkoumávala zákoutí mé vlastní mysli a namísto s dalšími cestovateli, se potkávala s mými bubáky, i esencí mě samotné.

Přináší si to výzvy i nádherná uvědomění. 

K zamyšlení: co vám v momentech vnitřních bouří pomůže vrátit se k sobě?

#Tabák

Ve víru seznamování se se spoustou šamanských praktik mi dochází, kolik věcí se u nás v Evropě postavilo na hlavu. Třeba používání tabáku.

Způsobem, který se používá tabák v Evropě by místní Indiáni považovali za znesvěcení. Výrobou tabáku, který se šlukuje do plic, rostlina přichází o hromadu výživných látek a zůstává z ní de facto „to nejhorší“ a podává se tím nejvíc nezdravým způsobem. Kouřením.

Zde se tato posvátná rostlina používá k léčení a při posvátných ceremoniích. Pomáhá člověku spojit se sebou samotným. Vrátit se do svého středu.

Aplikuje se šňupáním. Tabák se namočí do vody a následně jej skrze nos nasajete přes dýchací cesty až do hlavy. Něco steče přes krk až do břicha. Následně můžete pocítit různé vjemy. Já většinou ostrou pálivou bolest, která se po chvíli změní v klid a příjemné uvolnění a radost.

Tato aplikace tabáku vytahuje z mysli to nejtemnější i to nejpříjemnější a spojuje obojí dohromady. Odstartuje ve vašem těle tobogán vjemů, který trvají jen pár minut. Po něm se vždy cítím být mnohem víc přítomná, víc v těle, s větším napojením na přírodu kolem, se srdcem dokořán.

Nejvíc důležitá je při tabáku práce se záměrem. Moje racio stále nerozumí tomu, jak to ta bylinka dělá, ale doopravdy umí do mé mysli přinést to, o co ji požádám. Jasnost, čistost. Maximálně zpřítomnit. Odpovědi na otázky, které mi nejsou jasné.

Tabák se zde tedy nepoužívá ke konzumaci. Zahnání stresu, nebo pro ukrácení volné chvíle, ale primárně pro rituální účely.

Může se také pít, nebo se z něj připravit klystýr. Mám zkušenost s oběma očistnými technikami a byla to velmi silná a pročišťující zkušenost.

#Kovid

Dva týdny po mém příletu sem Ekvádor změnil podmínky příletu – už se sem nedostanete bez očkování. Očkování prý potřebujete i do obchodů, kaváren, autobusů atd. Reálně ho po mě nikdo nechtěl. Ale situace se přiostřuje – místní prezident prohlásil, že očkování je víc než Hippokratova přísaha, a že nárok na péči mají jen očkování. Před mým odletem, kdy si udělám kolečko v nemocnici naštěstí zjišťuju, že je to hoax.

V kavárnách potkávám spousty cizinců. Američany, Italy, naposledy jsem se dala do řeči se dvěma Kanaďany: „No my jsme se z expatů stali politickými uprchlíky. Nemůžem do země bez očkování. A vlastně za daných podmínek ani nechceme. Tak zaplať pán Bůh za tu francouzskou pekárnu a dobrý kafe!“ usmějou se a potvrzují mi, že jim tady vlastně nic nechybí.

K zamyšlení: co jsou vaše hygge místa, kde zaručeně zapomenete na okolní svět?

Pokračováná najdete zde.