Mám v sobě ohňostroj, který čeká, až mu dovolím bouchnout.
Až dám prostor vší mé divokosti, která se rozprostře dál, než prales, ve kterém žije Pocahontas.

Až ve mně bouchne všechna ta nahromaděná radost, kterou jsem prožívala, když jsem jako malá stavěla lego.

Často tomu ohňostroji různě ohýbám knot – ťukám do počítače excelovské tabulky a sehrávám souboj s osmi hodinovou pracovní dobou.
Tehdy má světýlka uhasínají.
Často ten knot namáčím – to když pláču…
…nad nenaplněnýma představama o životě, který mám pocit, že nestíhám žít.
Občas tu rozbušku záměrně držím pod kontrolou, protože nevím, co na to moji kolegové, partner, přátelé…

Jenže PAK TO BOUCHNE!
A já úplně nekontrolovatelně tančím TESCEM, protože hraje song, jenž mi vlije do žil zase ZELENOU.
Slyším sebe samu, jak zpívám na tramvajové zastávce – – – totálně falešně, a je mi to úplně FUK!
Usmívám se na neznáme kolemjdoucího a z očí mi srší důvěrně známý pocit, kdy se vaše ruce potřebujou třepat od konečků až po ramena, aby ze sebe dostaly ten přebytek energie.

TĚLO – kanál naší radosti i smutku.
Spontánnosti i kontroly.
V něm je uloženo vše o tom, proč si nedovolíš být opravdová.

POJĎ TO ZMĚNIT – JE ČAS…