Chyby – jak se v nich neutopit, ale jen je zavnímat a poučit se? O la lá – jak, jak, jak to udělat?

Čtrnáct dní před Vánoci mě lapil vnitřní kritik a jako na ruském kole mi znovu a znovu promítal to muzeum všech věcí, které jsem letos pos***. Mentálně zničená jsem zašla na kafe s kámoškama a ty mi řekly “ty jo Irčo, my z toho tvého povídání máme prostě pocit, že se teď fakt hodně moc učíš”. A mým tělem projela úleva – mimo jiné taky proto, že jsem si poslechla i o jejich fuck-upech 2018. A tím mi konečně z hlavy do těla doteklo to, že chybujeme prostě všichni.

Když se na to dívám zpětně, tak ty chyby na sebe fakt nádherně navazovaly.  A všechno to začalo v lednu.

#1 Nevěřila jsem své intuici

V lednu se mě přítel na dovolené v Thajsku zeptal, jestli chci zkusit řídit skútr. Nad hlavou mi zablikala červená kontrolka, kterou si silně uvědomujeme až zpětně, v momentě, kdy už stojíme po kolena v průseru. V ten moment už víme, že jsme se podle té barvičky měli řídit. Já tehdy cítila nejistotu, jestli to zvládnu – nemám ráda klopení zatáček ani na kole, a ve dvou je to ještě větší výzva. Vnitřně jsem cítila, že bych to neměla dělat. Chtěla jsem to ale dokázat – sobě, že jsem pořád ta neohrožená a dobrodružná holka. I příteli, že na to mám.

Sedla jsem na motorku a do jedné zatáčky vjela stylem „ono to nějak vyjde“. No…a ono to zrovna nevyšlo – srazila jsem se v protisměru s autem a zlomila si nohu a ruku.

Leden.
Poučení: naslouchej vnitřním signálům a nepleť si ty vibrace se zvoněním telefonu.

#2 Neposlouchala jsem své tělo

Únor.

Vlastně mi zkraje roku bylo doma moc dobře. Konečně jsem se zklidnila, zastavila a všechno pustila. Nemusela jsem do práce, kde mě to nebavilo. Vrátila jsem se tam, až když jsem zase mohla chodit a velmi rychle najela do řádku, který končil otazníkem „jaký to má celé smysl“ a vykřičníkem „a o tomhle je vážně můj život?“ Nehodou jsem se dotkla zase té křehké opravdovosti v sobě a zase jsem věděla, co mám dělat a kdo jsem.

V dubnu jsem procházela totální rozhodovací paralýzou, kdy jsem zvažovala, zda ze zaměstnání odejít nebo ne. Na jedné misce bylo „sem nepatřím + „to, dělám něco, mně nenaplňuje“. A na té druhé “tady se toho můžu hodně naučit a někam mě to v životě může posunout“. Jsem býk – nevzdávám se bez boje, takže věci často pouštím, až když dřu bradou o asfalt. Úspěšně jsem zopakovala chybu č.1 a přes všechny tělesné signály jsem nakonec neodešla. Ale jediné, kam mě to rozhodnutí posouvalo bylo hlouběji a hlouběji do mé vnitřní studny beznaděje. Psychosomatické projevy těla neokecáte ani představou o zvýšení platu či firemním autě.

Ano, zatla jsem se, zvládla jsem to, napravila své chyby, vylepšila si reputaci a na začátku června stejně dala výpověď. Bylo to pro mě, jako když si po týdnu KONEČNĚ zajdete na záchod!

Květen.

Poučení: pokud nežiješ v rytmu svého těla, nežiješ.

#3 Nepřemýšlela jsem za roh

Jak jsem říkala, dojela jsem na dřeň, takže jsem vůbec neměla kapacitu přemýšlet, „co budu dělat, až dám výpověď“, „z čeho zaplatím nájem“ a tak dál. S tělem, které potřebovalo odpočívat, jsem na začátku srpna odjela na měsíc do lázní, kde jsem se rozhodla, že teď prostě nebudu nic řešit. Že „ono se to nějak poskládá“. A ano, vskutku jsem si po svém návratu v září bez problému našla dvě práce a do toho rozjížděla vlastní podnikání. Konečně NIC nestálo v cestě mým snům. Žádná škola, žádná osmihodinová pracovní doba, kde bych byla odpojená od sebe. Žádný prostor na výmluvy. Hle, a ono to přesto nešlo úplně hladce.

Stresovalo mě, že z finančních rezerv, které mám, jen ukrajuju. Září až prosinec byly tři měsíce bohatých zkušeností, za které jsem teď, když sedím před vánočním stromečkem, velmi vděčná. Ano, mohla bych si říct, že jsem těm situacím mohla předejít…ale pravdou je, že nemohla. V červnu jsem prostě nedokázala myslet za roh. Přemýšlet „co až“, „co kdyby“, „co pak“. Vyčerpala jsem své vnitřní zdroje natolik, že jsem na to neměla magi.

Přineslo to zkušenost bolavou, ale víc než poučnou – nechala jsem se sežrat vlastním vlkem. Strachem z nedostatku peněz, který začal nabývat na reálnosti, a já vám můžu odpřisáhnout na placatou obrazovku, že příště, až budu dělat zásadní životní rozhodnutí, podívám se na to nejen z pohledu vnitřní intuice, ale zapojím do toho i mozek. Alespoň trošku.

Poučení: balancuj rozumně mezi „nech to plynout“ x „sedni si a zamysli se nad tím“.

#4 Myslela jsem si, že podpora je bezedná studna

Když dopijete láhev s vodou, je prázdná. Pokud se nezačneme k naší planetě chovat jinak, budou nám dál smutně vysychat rybníky, jezera i řeky. Stejně tak já jsem si myslela, že mám nárok na bezpodmínečnou podporu, 365 dní v roce, 7 dní týdnu, 24 hodin denně. A pak jsem se ocitla v bodě, kde mi došlo, že TOHLE PROSTĚ FAKT MUSÍM ZVLÁDNOUT SAMA. A šíleně jsem se vyděsila!!!

Tehdy jsem se potkala se svým zraněným dítětem, které se v situaci, kdy prožívá stres, touží schovat k někomu dospělejšímu pod pláštěnku. Někomu, kdo ho ochrání, zachrání, utěší, nakojí novou nadějí. Ale tohle je OK, když jsou vám 3, 8, 13…ale ne skoro třicet…

Učím se teď s tou malou zraněnou holčičkou tomu, že zodpovědnost je v pohodě, že nemusí být jen hrůzostrašná, ale že může být i fajn. A že svět prostě není říší Petra Pana.

Poučení: je čas dospět, holčičko.

#5 Pro svou tvrdohlavost jsem neslyšela, co mi říká okolí

Mám ráda svůj kokos. Když se pro něco rozhodnu, kašlu na strach. Ale mezi odvahou a naivitou je jen velmi, velmi, velmi!!! tenká hranice. Je to čára, kterou když překročíte, stojíte po pás ve vlastním ignorantství, protože máte problém a cítíte se dvojnásobně blbě, protože vás na to okolí upozorňovalo.

Některé věci mi říkal přítel, ale já jsem ho neslyšela, protože jsem si myslela, že mě poučuje a snaží se mě vychovávat, jako to dřív dělala máma.
Svůj názor mi říkali ex-šéfové, když jsem odcházela ze zaměstnání, ale já jsem měla za to, že mě jen neznají.
A rodiče? Ti to za ty roky už vzdali úplně.

A tak mi do života přišli noví lidé – spolupracovníci, přátelé, aby mi ukázali to, co do mé odvážné a tvrdé kebule nedoléhá. A já se dostala do bodu, kdy na mě všechny moje chyby začaly padat jako JACKPOT s podzimní prémií a já se jednoduše musela přestat vymlouvat, že „to oni mi nerozumí“.

Nalít si čistého vína je v tomhle ohledu o 200 % příjemnější, protože alespoň na chvíli zapomenete, co řešíte. Ale vidět kolem sebe hustou pavučinu utkanou z přivírání očí před skutečností, není příjemné ani pro člověka, ani pro mouchu.

Poučení: bacha na dělící čáru mezi vlastním názorem a tvrdohlavostí, která nepříjemně zasahuje do života druhých lidí a vytváří o tobě nepříjemný obraz.

A o čem že to celé bylo?

#6 Nabrala jsem si toho víc, než jsem byla schopná zvládnout

Někde jsem četla, že se nedá zadkem sedět na víc jak na dvou židlích. Já seděla na šesti. Zpětně mě k tomu napadá jediné vystihující slovo – magor. Byla jsem rozstřelená jako hvězdný prach mezi několika projekty, kdy pouze dva mi reálně přinášely peníze na pokrytí jídla, nájmu, socky a zdravky. Moje víra, že zvládnu rozjet vlastní podnikání, slábla. Dělala jsem většinu věcí ve stresu, protože mě v hlavě neustále tlačily myšlenky na ty další projekty a úkoly, které mě čekaly v dalších dnech. K mojí nádherné vizi o svobodě na volné noze mi na záda dýchala kovadlina zodpovědnosti. Je to jiné, když jste 8 hodin v práci, kde si můžete dovolit jeden den pracovat méně efektivně, a je to jiné, když si musíte vydělat sami na sebe – když nezvládnete práci v úterý, tak se vám sice „jen“ odsune na středu, ale tam už máte naplánované jiné věci. Z mého počátečního nadšení, že „dělám pestrobarevné projekty“ vznikl jednoznačný výsledek – stres.

O opici jedoucí v rozjetém vlaku, která ne a ne přibrzdit je toto nádherné video.

Poučení: pořádně a do hloubky musíš dělat fakt jen jednu věc.

A co se děje, když jste ve stresu? Nejste to vy.

#7 Neříkala jsem, co si myslím a nebyla jsem svá

Snažila jsem se přizpůsobit kolegům, pro které jsem pracovala. Pochopit jejich přemýšlení, naladit se na ně. Na to, jak přemýšlí. A měla jsem strach, že když něco řeknu nebo udělám špatně, přijdu o práci, a tím o základní existenční zajištění, a tím i o možnost následovat vlastní sen. Měla jsem strach, že zase selžu. Z mé vize se tak postupem tří měsíců stala jen další frustrace, na kterou jsem neměla čas. A došla mi další věc – přepínat je obrovsky vyčerpávající: chvíli jsem kreativně přemýšlela, pak analyzovala data a pak se ladila na emoce svých klientů. A večer mě z toho pěkně bolela hlava.

Výsledkem toho bylo, že lidé, kteří se mnou spolupracovali, mě začali vnímat jako džíny, které jim nesedí. Nebylo jim v komunikaci se mnou dobře. Přirozeně – ani mě totiž nebylo dobře se mnou samotnou.

Poučení: už máš věk na to, abys na sebe byla hodná.

#8 Ztratila jsem důvěru v sebe – a pak ji začalo ztrácet okolí 

Ze strachu jsem jako router vysílala další strach. Čím víc jsem se snažila, abych to všechno zvládla, tím víc jsem dělala chyb a mí kolegové byli podráždění. Nejprve to byla respektující a láskyplná upozornění, ale každá začarovaná miska, u které zapomenete zaříkávadlo, jednou navaří kaše přespříliš. Přestávala jsem si věřit a topila se v totálním neštěstí, kdy jsem se v slzách ptala sama sebe, proč se mi tohle proboha děje? Tohle je ten můj sen? Ráno, kdy jsem posmutněle pila z hrníčku s nápisem JSEM SAMA SEBOU, jsem měla pocit, že usrkávám vlastní žluč, ne mátový čaj.

Poučení: to, co prožíváš, je jen odrazem tvé nervové soustavy.

#9 Měla jsem očekávání, která jsem nekomunikovala

Očekávala jsem toho v tomto roce opravdu spoustu. Vysnila jsem si to, jak mi bude a jak se budu v práci cítit a hodně se divila, že je to o 180 stupňů jiné. Znovu a znovu jsem byla zklamaná, že můj partner nereaguje tak, jak bych si představovala a dostávala jsem se s ním tak do velmi těžkých debat, ze kterých jsem odcházela se svěšenými rameny jako tučňák bez smokingu.

Přitom stačilo tak málo: být svá a říct, jak to mám. Komunikovat jasně mou představu. Nebát se toho. I za cenu, že druhý bude naštvaný, že ho zklamu, že to nebude podle představ šéfa. Neudělala jsem to a jediné, kam mě to dohnalo, byla série nedorozumění, která vedla k hádkám a ukončování spolupráce.

Poučení: neboj se toho, kdo jsi a jak to máš.

#10 Komunikovala jsem své emoce a nepřemýšlela u toho do důsledku

Tahle část je pro mě fakt výzvou. V životě se snažím být jako skleníková fólie – když něco cítím, mluvím o tom. Když se ve mně něco děje, je to na mně vidět. Tento rok jsem se ale setkala s větou, která mi otevřela oči: „Ty jsi freelancer, já tě platím za výsledek a nezajímá mě, co se ti děje v osobním životě.“ Au.

I ve vztahu jsem letos prošla krajinou nejistot, obav a strachů. A namísto toho, abych podumala, zda je opravdu nutné, abych vše komunikovala a zamyslela se napřed nad tím, jestli ty sračky náhodou nejsou víc moje a ne hnojivem partnera, tak jsem to prostě řekla. Výsledkem bylo docela bolavé nabourání důvěry, kterou budu asi ještě nějakou chvíli lepit činy.

Poučení: než promluvíš z jádra emocí, chvíli to pozoruj, jestli to ne/odejde.

#11 Zase jsem zapomněla, že kolem mě existují i další lidé

Možná je to normální, já vlastně nevím, ale mně se docela často stává, že když se zaměřím na jeden cíl, zapomínám, že kolem mě existují i jiní lidé, kteří prožívají své příběhy, mají své emoce a trápení. A znovu si to uvědomím právě ve chvíli, kdy se cítím na hovno, mám pocit, že jsem na všechno sama a nemám žádnou hodnotu. A když jsem se brodila řekou těchhle pocitů a přitom jsem se potkávala s kamarády na kafe a neustále si vzdychala, celé mi to zase došlo.

Lekce: lidé kolem mě mají rádi pro to, jaká jsem, ne pro to, co jsem v životě ne/dokázala.

#12 Byla jsem na sebe přehnaně přísná

Když se pro něco rozhodnu, jsem urputná a chci to získat za každou cenu. Kdybych si hned na startu nalila kokosové vody a podívala se na to bez ezo brýlí, mohlo mi dojít, že to, do čeho se pouštím, je fakt větší, než jsem schopná zvládnout! A že se to klidně může celé posrat. Což jsem si připustila, až když se to reálně stalo. Mít záložní plán, možná si to celé lépe promyslet, naplánovat, poradit se. Ale já jsem to prostě chtěla jen zvládnout! Sama! Protože jsem věřila, že na to mám, tečka. A když jsem v práci dělala boty, nebylo mi dobře a hádala se s mužem, byla jsem na sebe ještě víc naštvaná, že jsem neschopná. Místo toho, abych se zastavila, nadechla se a uvědomila si to, co mi potvrdil každý, když jsem začala stříhat všechny projekty kolem: „Já jsem si říkala, že toho máš šíleně moc a nechápala jsem, jak to dáváš.“ Jednoduše – nedávala jsem to.

Poučení: v momentu, kdy začneš dělat nejvíc chyb, zastav se, nadechni se a pokud to jde, dej si pauzu, zabal cokoliv, co právě děláš – získej nadhled!

0.0 Znovu a lépe 

Možná vám to teď celé zní tak, že stojím naproti zrcadlu s bičem v ruce, ale opak je pravdou. Usmívám se. Vidím ty chyby a jakmile si je připouštím, přestávají mě tak děsit.

To je dobře Irčo, že se to děje. Potřebuješ se otlouct. Spadnout na hubu, znovu a znovu. Jen tak získáš moudrost a skamarádíš se se životem. Jen tak získáš pokoru, řekl mi kolega, který se se mnou na začátku prosince rozloučil. A to setkání pro mě bylo jedním z nejkrásnějších předvánočních dárků.

Tenhle rok pro mě byl neskutečně úspěšný právě skrze všechny moje fuck-upy. A to, že mi v těch momentech fakt nebylo vůbec lehce a probrečela jsem tuny kapesníčků, mi dává jistotu, že příště budu ve vlastním zájmu jednat jinak:

1. Měj sny a u toho oči i uši dokořán.
2. Bez funkčního těla se ti ani sebelepší nápad nepodaří zrealizovat.
3. Důvěřuj (si) a přemýšlej u toho.
4. Je na čase začít se spoléhat primárně na sebe.
5. Poslouchej, co ti okolí DOOPRAVDY říká. S velkou pravděpodobností ti nechce ublížit.
6. Kup si kvalitní židli k počítači a seď řití jen na ní! V překladu: rozhodni se pro jednu cestu a té podřiď všechno kolem a přijmi i omezení, která to sebou přináší.
7. Říkej, jak to máš.
8. Nečekej, až tě okolí ocení a udělej to sama.
9. Nebuď emocionální pokrytec.
10. Život jsou oči.
11. Měj se fakt ráda, holka. Jinak to nemá smysl.

Končím tenhle článek s tím, že začíná další rok a já jsem zase na začátku. Poněkolikáté.

A docela se těším, protože ve mně zní slova mé kamarádky:

Jestli máte dobrý záměr, tak ten záměr přetrvá a vše ostatní jsou jen hrboly na cestě.

A já přesto všechno, co se mi v roce 2018 ne/stalo, pořád vím, kam jdu a co chci.