To, čeho jsem se v životě nejvíc bála, se už asi brzy stane…a já překvapivě pozoruju, že nemám strach.

V lednu mi zemřel velmi blízký přítel. Na základě toho jsem se podívala na jeho video, kde mluví o tom, že každý v sobě máme vlka, který nás žene nesmyslně dál. Stále rychleji a rychleji, aniž bychom se zastavili a reflektovali, co se děje v nás – protože to kolem je jen obraz.

Pro někoho ten vlk představuje strach ze samoty. Pro jiného pocit, že není milovaný nebo úspěšný. Další udělá cokoliv, aby se necítil zranitelný nebo aby si nepřipustil vlastní vztek.

Matúš o vlkovi hodně mluvil v kontextu svobody, o které má každý z nás svou ideální představu. Pro mě je svoboda hodně o organizaci času a možnosti pohybovat se, jak potřebuju i v pracovní době, volit si objem i náplň práce, jak potřebuju nebo taky „jak to cítím“. Mým vlkem, který mě hnal kupředu a dlouhou dobu vedl k tomu, abych setrvávala ve skvěle placené práci, která mi nedávala smysl, byly peníze.

Jsem býk. Materialistický, často sobecký a sebestředný bejček, který miluje požitkářství a bohémství – zkuste mi říct, co mám dělat! Ani náhodou! A tohohle bejka ve mně fakt děsilo, že bude chudý. Že si nebude moct dovolit všechna ta kafíčka a jen tak si bezstarostně plynout a když se mu bude něco líbit, tak si to prostě koupit. A pak se to stalo…

Ukončila jsem vztah a dala výpověď v práci. Ze dne na den jsem najednou nevěděla, kde budu bydlet a z čeho budu platit nájem. Mnozí by to možná nazvali nerozvážností nebo nezodpovědností a já bych jim řekla, že možná právě natrefili na svého vlka. Právě toto byl totiž moment, kdy jsem opět začala důvěřovat v život a taky v sebe – že to prostě zvládnu.

Příběh pokračuje – vydala jsem se na běh s vlkem. Po několikaměsíční pauze, kdy mě dráždivě hryzal do spánků, protože jsem ze svých finančních zásob pouze ukrajovala a rozhlížela se co dál, jsem se s ním postavila na startovní rovinku. Obnovila jsem si živnost a pustila se naplno do toho, v co věřím ze všeho nejvíc. A to je to, že k životu patří radost stejně přirozeně jako nádech a výdech.

Čáry máry fuk – stalo se! Do života mi přišly dvě nabídky práce, které na 200 % korespondovaly s mými ideály: možnost pracovat odkudkoliv, kolegové, kteří jsou pro mě hodnotově víc než správně, komunikace bez obalu a od pupku, podle toho „jak to cítím“, možnost růst a zapojovat své mozkové závity, mít volnou ruku v tom, co má být vlastně mou náplní práce. Ale ejhle – bylo tam všechno, jen ne má radost.

Všechny tyto projekty totiž byly jen takový drobek k tomu, čím se chci skutečně živit – přála bych si vytvářet bezpečný prostor pro lidi, aby se otvírali do svých emocí a dokázali tak zase sladit svůj vnitřní kompas uvnitř sebe sama. Pomocí emocionální metody Cesta.

Nuže každý dobrý obchodník ví, že než svůj byznys rozjede, chvíli to trvá. I já to vím, ale vědět a prožívat to jsou dvě úplně odlišné kategorie. Při práci na těch „skvělých projektech“ jsem se přistihla, že jsem neskutečně vystresovaná (snad víc, než když jsem chodila do práce od-do na osmičky a moje duše mezi excel tabulkami marně hledala smysl). Jeden večer jsem si lehla a civěla do stropu. V hlavě mi neskutečně hučelo ze všech těch zběsilých myšlenek a já věděla, že bez třezalkového čaje dnes neusnu.

Došlo mi, že ač dělám krok za krokem ke svému snu, ten vlk už mě dohání. Konto mého účtu se pomalu tenčí a já stále musím platit nájem, socku, zdravku a občas si zajít na kávu (jasně tohle nemusím, ok!). Volná noha je super! Spoooousta svobody a ještě víc zodpovědnosti. Můžeš si v „pracovní době“ zajít na kafe s kámoškou, jen pak musíš zpracovat výčitky z toho, že jsi hodinu a půl nepracovala a nikdo jiný na tebe nevydělá než ty sama.

Matúš ve svém videu dává jednu radu: „Nechej se sežrat vlkem a uvidíš, co se stane.“

To vlčisko už se mi zakouslo do stehna a já jsem se mu právě tehdy zpříma podívala do očí a naplno zařvala. V tu chvíli jsem pochopila, že mezi námi není rozdíl. Že je vlastně jen mým odrazem. A tehdy jsem se ho přestala bát. A naplno se ponořila do přípravy mého nového webu!