Dřív jsem si myslela, že „být hodná holka“ je moje výsada. Na všechny jsem se usmívala a oni se usmívali na mě. Bylo to win – win. Věděla jsem, že když po kolegovi budu něco chtít, mému milému úsměvu neodolá, ani kdybych chtěla tu největší prudu. Brala jsem to jako přednost, jako můj dar – to, že dokážu každého pochopit, na každého se „nacítit“…

Na slova: „Slib mi, že už konečně budeš hodná holka,“ jsem dávno zapomněla. Ale moje tělo ne.

Po čase jsem si v práci začala uvědomovat, že nemám vlastní hranice. Že jsem občas udělala i věc, kdy mě někdo vnitřně strašně štval, ale navenek jsem byla jako med a dál se usmívala. Ale uvnitř mě vybuchovala sopka „proč to kur** mám dělat jako já?!!!“.  Nebyla jsem autentická. Bála jsem se. Ptáte se čeho?

Sem tam mi na hlavu přiletěla výtka týkající se chyby, kterou jsem v práci udělala nebo mikro selhání a s tím v závěsu spojený i vztek nebo podráždění některého z mých spolupracovníků. A když jsou na mě lidi naštvaní, je to pro mě hodně velký emocionální diskomfort. Proč?

Bylo pondělí ráno a já šla do práce, do které jsem se netěšila. Pár kroků před firmou mi volal šéf a křičel na mě do telefonu, jak se mohlo stát, že na polepech je špatné číslo. Řekla jsem mu, že jsem za chvíli tam a že na to mrkneme. Milá jako mílius. Vešla jsem a on byl dál naštvaný. Nebylo v tom nic osobního, jen prostě dával najevo, že jsem udělala chybu, způsobem, na který byl zvyklý. Stála jsem tam…totálně paralyzovaná. Nemám problém přiznat vlastní chybu. Ba naopak, většinou vše vezmu na svůj hrb, ještě za výtku poděkuju a cukernatě slíbím, že příště to udělám jinak, lépe. Tentokrát jsem si ale byla jistá, že chyba nebyla způsobena mnou. Co se dělo v mém těle? Nejprve jsem myslela, že omdlím, ale pak se v těle začalo rozlévat podivné teplo. Šířilo se přes krk až do hlavy. Než jsem se nadechla, stihla jsem si ještě všimnout, že se mi zatnuly obě pěsti. Napřímila jsem pravou ruku do pozice, kdy chcete nasekat malému dítěti a velmi důrazně jsem šéfovi řekla, že tohle fakt není moje vina: „Vyřeším to, ale laskavě tady na mě nekřič, protože jsem vycházela z podkladů, které jsem dostala. OK? Jdu si na to sednout a dám ti vědět!“

Odešla jsem vedle do kanclu a chvíli se vydýchávala z toho, co se právě stalo. Pak jsem se ujistila, že špatné číslo na autě fakt nebyla moje nepozornost. Po chvíli přišel šéf – zkrotl a byl jako mílius. Domluvili jsme se na postupu a vše se bez problému opravilo.

Od téhle chvíle jsem si začala intenzivně uvědomovat, že mám problém projevit svůj vztek. Začala jsem si víc všímat svého jednání cukrové holky a začala se vymezovat vůči věcem, se kterými jsem nesouhlasila.

To zjištění ale bylo bolavé. Bylo to období, kdy jsem si uvědomila, že jsem absolutně ztratila vlastní názor, protože jsem se hrozila, že se mnou jiní nebudou souhlasit, a to pro mě bylo ohrožující. Než se vystavit nepříjemné debatě, to jsem si radši myslela svoje a mlčela.

Je velký rozdíl mezi respektováním názoru druhých a popíráním sebe sama.

Přestala jsem si nechat líbit, když mi někdo vytýkal chyby. Ale zpočátku mě to stálo obrovské množství energie. Bylo to, jako když jdete rodiči říct, že jste rozbili drahý mixér, když jste si chtěli udělat odpolední smoothie, a bojíte se jeho reakce. Víte, že ve finále to bude dobré, ale zprvu si možná budete muset projít tím, že na vás prostě bude naštvaný.

A tehdy mi začalo svítat!

„Maminko, já ti slibuju, že už budu hodná holčička,“ vzlykám v obýváku. Jsou mi asi čtyři a něco jsem provedla. Už si nepamatuju, co, jen vím, že jsem tím mamku šíleným způsobem vytočila. A dala mi to patřičně znát – nějakou dobu mě kompletně ignorovala. A to tu malou Irču, která k ní natahovala dětské ručičky, ale byla pro ni vzduch, neskutečně bolelo. Nemít pozornost klíčového, milovaného člověka v tak útlém období ve mně vytvořilo pocit, že když budu zlobit, ztratím lásku – tehdy vlastní mámy.

Proto jsem si zakázala „být zlobivá“ – až se „být hodná“ stalo nesnesitelným.
Proto jsem si zakázala se vztekat – byl pod tím strach, že zase ztratím něčí lásku.

Odsekla jsem se od emoce, která je zdrojem naší tvořivé energie.

A tak jsem si těchto vzorců začala více všímat, víc je pozorovat. Zjistila jsem, že stojí za většinou hádek s přítelem: když mi něco vytkne, v hlavě mi okamžitě naskočí filtr, že jsem udělala něco špatně, a pod tím najede velmi silný strach, že ho ztratím. Podle okolností reaguju různě: buď začnu brečet a vnitřně se schoulím nebo si to nechci nechat líbit a jdu do boje –naštvaná a vzteklá.

Obě reakce jsou přemrštěné a úplně zbytečné. A ač to vím, moje tělo v sobě má hluboko zapsanou vzpomínku s úplně jiným emocionálním nábojem: že když je na mě někdo zlý, naštvaný nebo nazlobený, přestává mě mít rád a já ztrácím jeho lásku.

Díky tomuto uvědomění jsem se postupně začala vymaňovat z osidel vlastní masky holky „always in peace and harmony“ a začala si dovolovat i normálně řvát.

Prostě a normálně zařvat!

Jak jednoduché je to napsat jen tak ve wordu a jak těžké je si to prožít v terapii, o tom ví nejedna z mých klientek. Sama vím, jak těžké je otevřít se vlastnímu vzteku a dovolit si ho. Naplno. Ale chci vám říct, že to, co získáte, je nepředstavitelná síla. Jako by vám někdo vrátil pevnou půdu pod nohama, na které sebevědomě stojíte.

Řekla jsem „a dost“ a dala výpověď v práci.
Řekla jsem si, takhle už dál ne a utla jsem spoustu demencí ve vlastním vztahu.
Naštvala jsem se sama na sebe a začala se zase konečně věnovat tomu, co mě baví a naplňuje: psaní, čtení, přátelům.

 Život bez vzteku je fakt na nasrání, akorát že se naštvat nedokáže. Jste jako sladký motýl, který už má totálně zalepenou hubu nektarem, touží po kořalce a pořádném říhnutí, ale celý život jen opiloval květy, a tak neví, jak na to.

Setkání a otevření se vlastnímu vzteku je léčivé. Přináší hodně potu do těla a mění se v proud smíchu a úlevy.

Znáte jin a jang? Den měnící se v noc? Léto střídající zimu? To vše jsou krásné přirozené principy. Tak proč si zakazovat „být naštvaná“ – vždyť i to pomine.

Jak jsi na tom se svým vztekem ty, milý čtenáři?