Kouká kolem sebe, ani si neuvědomuje, co se s ní děje. Dojde jí to až po nějaké chvíli – dívá se do vlastní duše. Duše, která je hlubší než propast pod ní a rozsáhlejší než zeleň, která ji obklopuje.

Dýchá zrychleně. Přesto to nemá nic společného se stresem. Je to fascinace svobodou. Svobodou, která byla celou dobu uvnitř ní samotné. Jen si ji během života zakázala, osekala, umístila do krabice „měla bych“, „tohle ne“, „takhle přece nemůžu“. A tak začal příběh jejího ztrácení…

Hory a příroda jsou naštěstí silnější než všechny představy o ní samotné. Odolají s přehledem nejen dešťům, větrům, ale i všem společenským konsensům, výchovnému podmiňování, partnerskému tvarování či společenským rolím, které v průběhu života rozehrála. Ta úspěšná. Ta originální. Ta, kterou mají všichni rádi.

Žena stojí tváří v tvář obrovské hoře. Vidí sebe samu v neoddiskutovatelné celistvosti a kráse. A slzy, které se jí derou do očí, jsou kapky sebepřijetí, které se jí v městských uličkách nedařilo obejmout. Jak by jí při chůzi po dlažebních kostkách mohlo dojít, že neživosti, je způsobený odloučením od její vlastní divokosti? Jak svou divokost projevit při cestě na metro? Jak ji v sobě pečlivě neuzavřít hned po skončení hodiny spontánního tance?

…

Tady v horách. Tváří v tvář mlze, dešti a větru vyjíždí na povrch ty nejsurovější pocity… zrychlený dech, tlukot srdce, bolest stehen. A celé tělo přirozeně ožívá. Žena kráčí po kořenech stromů a chápe, že stejně spletité a nevyzpytatelné jsou cesty života. Chápe, že změna, která ji čeká, vyžaduje vytrvalost a pokoru zároveň. Nadechne se, je plná odhodlání. Krok po kroku kráčí vstříc nejvyššímu vrcholu. Bez sebemenšího ponětí, co ji čeká za horizontem. Bez toho, aniž by věděla, kolikrát zakopne nebo jí ujede noha. Jen jde.

Dýchá zhluboka, jako při intenzivním a hlubokém milování. Podává výkon a zároveň cítí, jak je její tělo uvolněnější než jógové ásány. A pak?

Pohltí ji zeleno. Kopce. Kamení. Vítr. Vidí tu nádheru kolem a ta se jí dotkne kdesi uvnitř. Nádhera její duše se hlásí o slovo. Skáče a plesá, že je KONEČNĚ vyslyšena!

Slza. Druhá, třetí. Nejsou to však ty městské slanosti, plné bolesti a utrpení. V těchto je moudrost.

Zrcadlo přírody příliš silně ukazuje, kým doopravdy jsme, než abychom k tomu dokázali být slepí. A pokud to nechceme vidět, pořád ještě máme uši, které slyší zvuky dravců. A pokud to nechceme ani slyšet, pořád ještě dokážeme cítit vítr na hřbetu ruky, vlastní pot i štěrk pod nohama. A pokud se přes všechnu tuto sílu přítomnosti naše mysl nepustí městských příběhů, na sklonku dne přijde únava, která zaručí zpomalení. Těla i mysli.

Žena padne z posledních sil do trávy. S nohama a rukama od sebe, ve tvaru andělíčka. Konečně jenom je! Městské nechutenství a žaludek stažený ze všech nejrůznějších nervů a neuróz je pryč. Teplé jídlo na vrcholu kopce a smrákání – to je zaručený balzám na její rozedrané nitro. Psychologa netřeba. Stačí nebe plné hvězd. Je zpocená, špinavá a vyčerpaná, a přesto si už dlouho nepřipadala tak žádostivá. Kdyby mohla, pomiluje se se stohy zelené trávy kolem. Teplý spacák je ten večer nejlepším vynálezem.

Zázrak, do kterého se vejde celá noční obloha – její oko. Noční obloha, která rozvolňuje dech a rozpouští zbytky napětí v těle. Hvězdy, které vedou hluboko do jejího nitra, a kousky mračen, které jí dávají pocit, že vše zaniká, aby mohlo vzniknout něco nového.

Usíná a zdá se jí sen. Je o divožence.
Tou divoženkou je ona sama.

Žena ve své plné síle, aniž by ztrácela svou jemnost.
Žena, která kráčí odhodlaně, i když se na cestě ocitne mlha.
Žena, která přesně ví, kam jde a netrápí se tím, jestli je to správná cesta. Protože ví, že když začne pochybovat o směru, stačí se ztišit a nechat místo sebe promluvit stromy.

A pak se probudila. Sbalila spacák a karimatku.
S úsměvem, protože věděla, že to, co v sobě objevila, už jí nikdo nevezme.
A taky proto, že věděla, že NIC v jejím životě už nebude jako dřív…
Na rameno dopadla kapka, která se po pár krocích proměnila v déšť. Schovala se na nejbližší zastávce a nechala, ať bouře smete zbytky nostalgického rána. Něco se dralo skrz její hrdlo ven. A s prvním úderem blesku to po dlouhých měsících pustila ven.
Začala se od srdce smát.
„Vítej zpátky, drahá,“ pošeptala sama sobě, oblékla si pláštěnku a vykročila vstříc obyčejným, všedním dnům.