7. PROTOŽE EMOCE SI OBLÉKAJÍ JEN HERCI

Všichni máme ve společnosti celou řadu rolí. Během jednoho dne jste starostlivým otcem, tajnou milenkou, rebelující zaměstnankyní, nepochopeným kupujícím, zklamanou dcerou nebo chápajícím bratrem. Všechny ty role na nás kladou nároky a my často nemáme během dne čas se zastavit a uvědomit si, jak se doopravdy cítíme.

Usmíváme se, protože se od nás v zaměstnání očekává, že budeme milí.

Pečujeme o děti jak nejlépe dokážeme a doufáme, že nepoznají, že máme problémy.

Myslíme si, že milujeme, a snažíme se potlačit otázku, jestli ještě vážně milujeme.

Ano, podle sociologa Goffmana „všichni hrajeme divadlo“. Na rozdíl od herců na to ale běžný člověk nemá školu.

A hrát sebevědomou ženu a cítit se zlomeně je vyčerpávající.

Podávat v práci výkon a být mužem bez hlubšího smyslu v životě je zničující.

Oceňovat okolí a uvnitř poslouchat vnitřního kritika vlastní nedokonalosti je jeden z nejnáročnějších úkolů, které jsem sama zažila.

Můžeme si každé ráno obléct barevnou košili a předstírat, jak úžasný je svět. Časem však i tahle duha začne mít odstín šedi.

Hrát divadlo o vlastní dokonalosti před ostatními vyžaduje každý večer po příchodu domů odložit s kabátem i masku strachu z toho, že okolí zase další den nepoznalo, co ve skutečně prožívám.

                       Poznej, přijmi a zpracuj své emoce, pokud si troufáš!

Přestaň hrát divadlo sám se sebou a nos jen šaty, které ti doopravdy sluší.