4. PROTOŽE PŘED NIMI NEUTEČEŠ

Víte, proč spousta lidí běhá? Podle studií je běh ideální prostředek k tomu, aby rozpustil úzkost, která fyziologicky proudí v těle.

Můžeš uběhnout kilometry i míle. Ale před svými emocemi neutečeš.

Můžeš změnit prostředí, přestěhovat se do jiného města, ale dokud se neotevřeš strachu, se kterým soutěžíš, vždy tě v nějaké cílové rovince předběhnou zakořeněné vzorce tvého chování. Tvoje buňky si je berou jako batůžky na záda, ať putuješ kamkoliv.

Tvoje hlava je velmi chytrá – dá ti impuls „jdi si zaběhat“, aby ses vyhnul emocím, které cítíš v těle. ÚZKOST. Zažil jsi příliš mnoho stresových situací, kterým se tvé tělo chce podvědomě vyhnout – a hledá způsoby, jak na to.

Pokud běháš, aby ses vyhnul emocím, které cítíš v těle, a ne „jen tak pro radost“, vytváříš ve vlastních buňkách energetický blok. Co to znamená?

Může se ti stát, že se v určitý moment budeš cítit velmi podobně jako v úplně původní situaci, kde pravděpodobně vznikl onen blok. A tvé tělo od té doby zareaguje stejně.

Příklad: maminka vypravuje dceru ráno do školky, češe jí vlasy.
„Prosím tě drž tu hlavu pořádně, spěcháme.“
„Au, mami, to tahá!“
„Prosím tě nebreč, už jsi snad velká holka, ne?“

Tahle holčička může v dospělosti neustále někam spěchat a nevědět proč. Taky může žít s přesvědčením, že „velké holky nepláčou“. Vyroste z ní uhnaná drsňačka, která od svých pěti let nepustila slzu ani na pohřbu vlastní mámy (několik takových klientek jsem prováděla procesem, ve kterém se poprvé rozbrečely po deseti a více letech).

Řešením přemíry sebenenávisti, stresu nebo úzkosti v životě, by rozhodně neměly být každodenní ranní maratony, ale spíše snaha nastavit život tak, abych mohl/a „být víc v pohodě“. Ubrat, kdekoliv je potřeba.

A taky si uvědomit, před čím vlastně každé ráno utíkám?

Pokud potlačenou situaci dlouhodobě neřešíme, začne nám blok narušovat energetickou rovnováhu v těle a působit na emocionální i fyzické rovině.

Běh tak po nějaké době přestane fungovat jako „nakopávač“ dobré nálady a naše beznaděj se začne prohlubovat. Vyčerpané svaly jednoho rána vypoví službu a budou stávkovat. Nevstanete z postele. Sport se promění v dalšího vysávače (tady se dá použít i vysavače =) vaší energie.

Řešením je najít cestu, jak tyto buněčné vzpomínky odkrýt a řešit. Hledat spouštěče stresu a úzkosti, a tím přirozeně začít uzdravovat duši, která nedostává potravu, a proto nekontrolovatelně kope v podobě nezvladatelných emocí.

Můžete najít cestu s terapií Cesta.  

Proč to má podle mě smysl?

Protože pokud zdravě cítíme a vyjadřujeme své emoce, buněčné receptory zůstávají otevřené.

(Tento text a rady v něm jsou sepsány na základě mých osobních zkušeností, kotrmelců, zhroucení, chyb a omylů.)