„Tak ty jsi přece jenom přišla?“
„Proč bych jako nepřišla?“
„No poslední dny na mě působíš jako posera.“
„Jdi do prdele!“
„Ale ale, paní je nějaká vostrá!“
„Mohu jako tučňák místního podniku vyrušit vaši konverzaci a zeptat se, co si dáte milé dámy?“
„Jeden flat white“
„Pro mne černý čaj.“
„Mrkám na vás na znamení, že to hned přinesu i se sušenkou jako pozornost podniku.“
Usměje se.
Ušklíbne se.
„Ten je sladkej, až z toho bolí zuby.“
„Zato ty seš kyselá jak ten nanuk…jak se jen jmenoval. Kyselej ksicht!“
„Jdi do prdele!“
„Dneska je tvoje slovní zásoba nějaká omezená.“
Mlčí. Uvnitř to bublá jako když se vaří rýže a někdo zapomněl ztlumit plyn na minimum. Za chvíli asi přeteče…

„A propos – kafe? Jsi si jistá svou volbou? Nebude ti zase zle?“
„Hele, víš co. Mlč. Fakt nemám náladu na tvoje rady, jo?“
„Aha, tak proč jsme se vlastně potkaly?“
„Chtěla jsem tě vidět.“
„Proč? Upřímně si myslím, že plivat z mostu je větší zábava než plivat po těch nejbližších.“
„Promiň.“
„No, jako v pohodě. Víš, že tě mám ráda a že není nic, co bys udělala nebo řekla, aby se to změnilo. Co se ti děje?“
„Sereš mě!“
„Já?“
„Jo, ty! Kdo jinej? Kdo jinej než ta paní milá, usměvavá, energická a dokonalá.“
„Nejsem dokonalá. A to je ten největší rozdíl mezi náma dvěma.“
„Jak to myslíš?  Z mojeho pohledu jsi.“
„Nejsem a vím to. Rozdíl mezi náma je v tom, že já jsem s tím v pohodě.“
„Jdi do prdele!“
Mlčí.
„Vůbec mi nepomáháš,“ sykne jedovatě.
„Když ty nechceš!“
„Nevím jak.“
„Kecy! Je to jen o rozhodnutí.“
„Nejde mi to.“
„Jasně, to je daleko lehčí říct.“
„No, jo, paní Chytrá.“
„Hele, tak mě dobře poslouchej. Žijeme spolu. Není mezi náma rozdílu, a jestli sis mě tady pozvala, abys mi nadávala, tak to řekni a já jdu raději sadit narcisy. To mě bude bavit víc. V opačném případě, vysyp, co tě žere.“
Výraz její obličeje se promění, jako když sochař jemně ťukne do sádrové sochy a ona se rozsype v prach. Rozbrečí se.
„Já už nemám sílu se sebou bojovat.“
„HALELUJA! Konečně! Tak to vzdej. Beztak jsi to nikdy nemohla vyhrát.“
„Ale ta představa mě děsí…“
„Představa, představa – ty jsi samá představa. V tom je pramen tvého utrpení.“
„Hele, nehrej si tady na Buddhu jo.“
„Na nic si nehraju. TAK CO PO MĚ SAKRA CHCEŠ?“
„NEBAVÍŠ MĚ! KDYŽ MI ŘÍKÁŠ, CO MÁM DĚLAT, TAK MĚ JEŠTĚ VÍC VYTÁČÍŠ, PROTOŽE MÁM POCIT, ŽE NEDOKÁŽU BÝT JAKO TY.“
„Nemůžeš být jako já. Máš jinou funkci.“
„Co to zase kdákáš?“
„Ty jsi ta černá, já tě neutralizuju. Ty jsi stín, já světlo. Dohromady tvoříme celek.“
„Závidím ti!“
„Ano, to je ti vlastní.“
„Nenávidím se.“
„Proto jsem zde já, abych tě naučila, jak se milovat.“
„Nevěřím ti.“
„Ale ubližuješ tím jen sama sobě.“
Rozplakala se. Číšník před ně mlčky položil kávu a čaj. Jeho profesionální úsměv se vytratil. Divná to společnost – s radostí problém nemáme, na smutek reagujeme rozpaky.
„Já už dál nemůžu.“
„Tak to vzdej!“
„Nevím jak.“
„Předej mi otěže.“
„To nedokážu…“
„Proč?“
„Je mi na zvracení, když tě vidím, jak se zajímáš o druhé, jak jsi usměvavá a svá.“
„A právě to se ty musíš naučit – mít radost z úspěchu druhých, i když se tobě třeba zrovna nedaří.“
„Nejde to. Příliš silně jim závidím jejich úspěch, jejich bezstarostnost, jejich pohodu. Ta závist je silnější než já. Sevře mě a já se nedokážu opravdově zajímat.“
„Jasně, ty bys nejradši, kdyby se všichni zajímali jen o tebe.“
„Nikoho nezajímám.“
„Mě ano! A to je jeden člověk.“
„Vždyť ty nejsi člověk.“
„Oukej, tak jedna malá část. Je však zcela dostačují. Naprosto dostačující, abys v tom momentu, kdy ti představa, že se zajímáš o druhé, směješ se s nimi a vtipkuješ, působí přímo fyzickou bolest, zaryla ten nůž ještě hlouběji a nechala vytéct všechen ten hnis.“
Číšník před ně mlčky položil papírové ubrousky a pak zase vytratil jako ranní mlha o jedenácté.
„Nedokážu to.“
„Ale jo. Jsi silná. V mnohém silnější než já. Nechci říkat bohužel. Má to svůj smysl.“
„Mám chuť si na tebe pořádně zařvat.“
„Tak pojď.“

Světlá Stránka vstala a nechala s úsměvem vystydnout svůj čaj. Ta Stinná se naštvaně podívala na mizící pěnu kapučína. Tohle jí spočítá!!!

∞

Vyšly na zadní dvorek kavárny.
„NEMOHLA JSI MĚ ALESPOŇ NECHAT DOPÍT TO KAFE?“
„Věčně nespokojená, co? Ještě chvíli pokračuj a už ztratím trpělivost I JÁ!“
„ÁÁÁÁle, že by paní dokonalá, přece jen nebyla tak úžasná?“ najednou jí projel klid. Vědomí slabých míst pro ni byl elixírem života. Náhle cítila, že má navrch.
„UŽ SE SEBOU SAKRA NĚCO DĚLEJ! NEBAVÍŠ MĚ! KDO SE MÁ NA TEBE POŘÁD DÍVAT? NA TVÉ UVZDYCHANÉ TVÁŘE? UMRLÝ HLAS A UBOLÍNKOVANÉ POZNÁMKY.“
„Taková já jsem, smiř se s tím.“
„Jsi hyena! Parazituješ na tom nejcennějším, co máš! S takovou za chvíli budeš sama. Všem kolem s takovou za chvíli dojde trpělivost. A potom i mě a zůstaneš úplně sama. A to tě chci pak vidět, odkud si půjdeš skočit.“
„Jdi do prdele! Nerozumíš mi.“
„To není pravda, kamarádko. To ty nechceš rozumět.“
„Čemu jako?“
„Jsi strach, a přitom nehorázný strašpytel.“
„O čem to mluvíš?“
„Jsi tak otrávená sama sebou, že sis kompletně zalepila dveře k tomu nejkrásnějšímu na světě!“
„O čem to sakra kdákáš?“
„Je mi tě líto,“ ukápla jí slza. „Nechápu, jak můžeš být mojí součástí.“
„Život není jen o zpěvu, smíchu a tanci, holčičko,“ ušklíbla se s pocitem vítězství, že nad ní snad jednou konečně zvítězí.
„Jsi tak ubohá! A vlastně úplně cítím, jak když to říkám, ubližuju sama sobě.“
„Co to meleš?“
„Tomu ty nemůžeš rozumět. Chybí ti totiž soucit.“
„Co to je?“
„Je mi tě líto, drahá.“
„No mě zase tebe, když teď vidím tvůj výraz. Nevím sice, co to je, ale tvůj změkčilý ksicht jasně vypovídá, že to nebude ořechový koláč pro mě.“
„Copak skutečně nikdy nenajdeme společnou řeč?“
„Můžeme si zkusit jedna do druhé vystřelit.“
„Tohle není povídka Puškina a ty to dobře víš. Ani jedna z nás nemůže zemřít.“

All you need is love…

„Co to je?“
„Beatles?“
„Kdo?“
„To máš fuk. Spíš poslouchej ta slova!“

…neexistuje nic, co bys mohl říct, ale můžeš se naučit, jak se ta hra hraje…

….nemůžeš nic udělat, ale můžeš se naučit, jak být včas sám sebou – je to jednoduché…

….nemůžeš být jinde, než tam, kde máš být….

Všechno, co potřebuješ, je láska

 

Podívala se jí do očí a pochopila.
I ona se na ní ušklíbla, došlo jí to!

Rozplakaly se.

Nemá cenu bojovat se sebou samou. Je to boj, který nelze vyhrát.

Objaly se.

První kolo tak nakonec skončilo skórem 1:1.