(zápisek z Anglie, Durham, praconí stáž)

Dnes jsem si při cestě mlhavým městem uvědomila, jaký je to paradox. Jen tak jsem klidně šla a koukala se na to sychravo kolem mě. Vlejzavá mlha se mi drala pod kabát. Všude kolem „jakoby pusto“ a všechno vevnitř mě se smálo. Jaký paradox! Jiný den bylo krásně, svítilo sluníčko a vše uvnitř mě plakalo. Při rozezvučení zvonů o deváté večerní mi to došlo! Vzpomněla jsem si na všechny ty slabikáře, promočené boty a prokřehlé prsty, které ne a ne zapálit svíčku od hřbitovní svíčky. Dneska jsou Dušičky a já se rozhodla rozsvítit vám tu mou.

∞

Mé dny probíhají asi dost podobně jako ty vaše. Možná za hranicemi jiné státu, možná platím jinou měnou a lidi mluví jiným jazykem. Ale i tady jím třikrát denně, přepadají mě chvilky euforie, smutku a zmatku. Přichází povinnosti a chvilky odpočinku. Proč se ti lidi vlastně ženou za hranice, když je to ve finále všude stejné…?

∞

Minulý týden jsem byla vděčná, že znám tu Vipassanu a systém Anitčá, o kterém jsem vám už párkrát psala. Že se nálady střídají jako počasí. Že přichází (někdy i roční) období plná stresu nebo ta přetékající zamilovaností. Nic není napořád, všechno se neustále mění. Vědět to víme všichni, ale nechat to být a nechtít to změnit – to už je „vyšší dívčí“.

A najednou se mi písmenka rozkutálela – jako v té pohádce o Honzových korálcích. V posledních dnech se kolem mě koulelo spousty emocí. Snad to bylo kulatícím se úplňkem, a možná to nelze svádět ani na planety, ale zkrátka byly slyšet jako troubící chobot Jumba, co ztratil maminku… Všechny ty pocity zapadly do rámu zvaného příroda…

Právě tak ponouře, jako působí tato fotka ze sobotní túry jsem se cítila minulý týden. Procházela jsem se lesem a přemýšlela jsem o všech těch věcech, které bych dělala radši, než vypisovala texty podporující mé objektivní argumenty. Sychravo, foukalo, věděla jsem, kam jdu a vůbec se mi nechtělo…

Máte pocit, že už dál proste nemůžete. Ani krok! „Jak jde psaní?“ „Je to jako na kolotoči – v jednu chvíli cítíte vzrušení po celém tělem, jindy máte pocit, že se každou chvíli poblijete.“

Stojíme pod kopcem: „Abysme nebyli v té hospodě moc brzo a neplýtvali náš čas, tak si ještě vyběhnem tenhle kopec.“ „To jako vážně?“ Už nechci, už nemůžu. NE JAKÉMUKOLIV DALŠÍMI TEORETICKÉMU TEXTU, NE JAKÉMUKOLIV METRU NAVÍC!

Půl hodina plýtvání času v hospodě mým nohám přijde jako naprosto famózní nápad! Zvlášť, kdy jsem ve stavu, kdy cítím, jak musím silou vůle mozkových vláken ukecávat svaly nohou, aby se vůbec hly.

Seděla jsem na lavičce, koukala jsem na fontánu a brečela. Nevěděla proč, jen to nechala jít ven. O dva dny později jsem si v programu ženy na slovíčko poslechla, že TO JE TAK SPRÁVNĚ – jako bych to nevěděla, že? „It´s more like a journey then an arrival.“

…”Přestaň se nenávidět za všechno, co nejsi. Začni se milovat za vše, co jsi. ” pravil klasik…

Copak může být déšť smutný, že je mokrý? Může mít vítr pocit, že během dne foukal málo. Má snad voda pocit, že teče příliš pomalu? Nenapíšu nic nového – v přírodě je Pravda. Je tam klíč k Té pravdě v nás!

Někdy se člověku prostě chce jen sednout na zadek a nehnout se z místa. SOBOTA: Mám chuť se vykašlat na zbytek skupiny a protestovat – NIKAM UŽ NEJDU. UŽ NEBUDU NIC PŘEPISOVAT! ANI ČÁRKU! A pak najednou jdu, s každým krokem přeemítám, jestli to stojí za to…Všechny ty myšlenky, všechny ty pochyby se valí, čím více se blížíte k vrcholu. Jsou jako kameny Sisifovy, které kutálíte před sebou. Nemáte radost, jste unavení…Ale stejně jdete, s davem. TO VŠECHNO KVŮLI TŘEM PÍSMENKŮM PŘED JMÉNEM.

M jako marmeláda, G jako gramofon R jako rozumbrada.

Nechcete, ale stejně jdete – unášeni proudem řeky společnosti, který je silnější než vaše odvaha po svobodném odklonu. Nebo zbabělém útěku?

Stojí mi to za to?

Poslouchám se?

Vím, kam jdu?

Vím, co chci?

Jak dlouho ještě?

Zas a znovu usedáte k ranním povinnostem. Stahujete poštu. Kolikrát jste si už v životě zalili ranní čaj, zmačkali nápad do koše, anebo zaseli mini semínko „čehosi“. Toho, po čem teď kráčím – z těch nepozorovaných semínek, které pro bzučení naší hlavy často neslyšíme – zatím vyrostla tráva. Někdy řeže jako břitva kritikova, jindy laškovně lechtá jako pírko, které drží váš milenec u vaší paže.

Jdete…kráčíte…běžíte…a nemůžete….

Minulé pondělí mi na mysli vytanuly slova GOENKY:

START AGAIN, START WITH A KIND AND COUSINESS MIND, ALERT AND AUTENTIVE MIND

MISSION IMPOSSIBLE! Víte to, znáte to, CHÁPETE TO  – ALE UŽ TO PROSTĚ NEJDE!

A PAK?

VZDÁTE TO!

„Tak se na to vykašli, dej si jeden den off. Stejně v tomle stavu nejsi schopná nic dělat.“

Zvedám hlavu – a přestanu dýchat…

Stále ještě cítím vítr, který vzal můj nádech! Zatajila jsem tedy dech. TAKOVÁ NÁDHERA !

Stojím na vrcholu a v každé mé buňce skotačí postavička Radosti z filmu V HLAVĚ.

Napravo fouká silný vítr, mám pocit, že mě odfoukne. Stačí se však lehce pootočit a vidím hlubokou propast. Neděsí mě, je v ní totiž Síla!

Natočím se ještě kousek…a dochází mi opět, o čem to celé je… Nebo spíš o kom!

ŽIVOT JSOU OČI!

A tohle se děje pořád dokola. Je to přece tak přirozené. Den střídá noc, podzim vyprovází zimu, radost z odvedené práce zmizí pod tíhou nezdaru. Je to cyklus – dne, pocitů, života.

A mě zas a znovu dochází: JE TO O KLIDNÉ A VYROVNANÉ MYSLI.