Žiju v představách. Mám silnou mysl a díky tomu jsem si v životě přitáhla de facto vše, co jsem si přála. Není problém, že ty věci nechodí, ale ejhle – ony jsou často jiné, než jsem si vysnila. Takže v momentu, kdy se ocitnu rovnýma nohama v syrové realitě, s otevřenou pusou zjišťuju, že zase nejsem spokojená, že to zase není ono, že to chce zase něco jiného. A moje ještě barvitější mašinérie na obrázky se otáčí nanovo:
„možná bych měla spíš cestovat“
„možná bych měla jíst jiné jídlo“
„možná jsem v nesprávném vztahu”
“možná mám jen špatný vztah sama se sebou”
„možná dělám špatnou práci“
HEJ TAK HOLKA! ZASTAV SE! NADECHNI SE, VYDECHNI A ZAVŘI SI OČI A POLOŽ SI OTÁZKU!!!
O čem to tady celé je?
No…asi o tom, že mám strach, že tohle je všechno!
Jak jako všechno?
No, že TOHLE je život a už nic nepřijde – chodit do práce a z práce, nakoupit, zacvičit si, a to je všechno…
A to ti přijde málo???
Já nevím…děsí mně to…
A co tě na tom tak děsí?
Ta rutina, ta každodennost, to, že to bude už nafurt stejné, znovu a znovu budu dělat ty stejné věci.
Aha a co když je to pravda?
COŽE?
Co když ten život takový doopravdy je? Co když jednoduše vykazuje prvky každodennosti?
No to nemůžeš myslet vážně! To mi fakt nahání hrůzu!!!
Tak tady máš odpověď, proč pořád utíkáš do nějaký fantazijních představ – děsí tě věci, jaké doopravdy jsou. Úplně obyčejné.
Mlč! Tohle už nebudu dál poslouchat!!!
Jak myslíš, klidně si uteč do další představy na Bali. Vysni si další pohádkový vztah a vymaluj si k tomu další perfektní pracovní pozici, ale nebreč, až zase zjistíš, že to všechno bylo z leporela. Proč pláčeš?
Já už takhle dál nemůžu…
Vidíš, co ti všechny ty představy doopravdy přináší?
…absolutní neukotvenost…
Aha a teď si uvědom, že máš na výběr, čemu budeš v tom reálném, úplně obyčejném životě čelit.
Já vím…
Co vidíš, když si představíš, jak všechny tvé pohádkové představy mizí jednou pro vždy a jediné co zůstává je pracovní pondělí, kde si bereš z věšáku svůj jarní kabát a jdeš na tramvaj, která tě zaveze rovnou na tvou kancelářskou židli?
Vlastně, když o tom, tak mluvíš, tak cítím v těle obrovskou úlevu a klid. To je zvláštní.
Ne, je to úplně normální, to si s tebou celou tu dobu jen hrála tvoje čtyřka.
Add Comment