Rybářovic ženy – jak nás k tomuto konceptu tlačí současná společnost? Tolik konzumních lákadel, tolik pochutin, tolik možností, kam jet, co číst, co dělat – A JAK SI Z TOHO VYBRAT A NEZBLÁZNIT SE?

Touha může být neskutečně nakopávající – „chuť něco dokázat“, toužit něčeho dosáhnout, něco vytvořit – to je jako motor, který žene naše snové auto dál, vstříc dalším, novým dnům.

Touha ale také dokáže deformovat. Produkuje nespavost, nespokojenost a frustraci. Pramení z konstantního porovnávání, kdy si naše mysl ze střípků, které nám o sobě prozradí ostatní, vytváří vyidealizované obrázky o jejich životě, které jsou ve skutečnosti často pouhým naším strádáním, která nežijeme.

A pak se v našich životech objeví ještě silnější touha – ZÁVIST.

„Kým chceš být, až vyrosteš?“
„Sama sebou.“

To nás ale nikdo neučí! A tak se vydáváme na stezku tužeb, které se nám daří naplňovat v různé míře.

Kapr nebo tofu, ryba nebo rak, mercedes nebo ford – v okamžiku skutečné naplněnosti zevnitř je to náhle fuk. Auto je totiž pořád jen autem. Výlet do Indie či do Beskyd pořád jen výletem, dávajícím ochutnávky chvilkového naplnění.

Dokud budeme toužit, budeme prázdní. Materiální věci nám pomáhají k falešným pocitům štěstí.